Dagmar Ferebauerovou nelákala práce v kanceláři, začala proto studovat tělesnou výchovu na pedagogické fakultě. V padesátých letech k tomu ale patřil i povinný základní vojenský výcvik. Na vojně začala budoucí zakladatelka taneční školy závodně plavat a to jí zůstalo dodnes. V devadesáti letech stále závodí za veterány, je mistryní Evropy i světa.
Jako budoucí tělocvikářka musela na vojnu. Tanečnice a plavkyně Dagmar Ferebauerová ale nakonec učit nemohla
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Dagmar Ferebauerová se narodila v roce 1930 v Brně. Část dětství strávila u strýce v Praze, válku už prožila s maminkou v Rousínově v domě prarodičů. „Když nás osvobodili ruští vojáci, první den je všichni vítali, ale druhý den už šly zvěsti, že došlo k nějakým znásilněním. Před naším domem parkovaly náklaďáky s vojáky. My jsme chodily raději spát k sousedům, kteří měli veliký sklep,“ vzpomíná na konec války.
Na Psotu si počkala před divadlem
Od malička Dagmar toužila stát se baletkou, hlavně kvůli válce ale nemohla. Tančit začala v rousínovském ochotnickém divadle, studium na konzervatoři pak neodsouhlasila rodina, a tak začala chodit na obchodní akademii v Brně. Sen o tanci na špičkách se však nerozplynul. „Dokonce si pamatuju Psotu, Ivo Váňu Psotu, kterého jsem prakticky uhnala. Čekala jsem před divadlem, až půjde a přímo jsem ho požádala, jestli bych mohla chodit do jeho baletní školy,“ říká Dagmar.
Po maturitě externě tančila v brněnské Redutě a pracovala v kanceláři. Toužila ale po pohybu, sedavé zaměstnání pro ni nebylo. Mladá Dagmar se proto přihlásila na pedagogickou fakultu, obor tělesná výchova a český jazyk.
Každou sobotu oblékala vojenskou uniformu
V roce 1950 se stal ministrem obrany generál Alexej Čepička a rozhodl, že vysokoškoláci musí na nucený vojenský výcvik. „Takže nám zrušili druhou aprobaci a místo češtiny jsem měla vojenskou přípravu. My jsme protestovaly, samozřejmě, ale to bylo zbytečné. Byly to pracovní soboty. V sedm hodin ráno jsme nastoupily do kasáren, tam jsme měly svou skříňku a v ní svou vojenskou uniformu,“ popisuje.
Studentky v plné polní se učily střílet nebo zajišťovat radiové spojení. „Tahaly jsme cívky po zemi. Dvě jsme to vzaly, poponesly deset metrů, pak jsme šly pro tu druhou. Ti vedoucí družstev se chytali za hlavu, že ničíme materiál, no, ale druhý den nám přivedli na pomoc koníka,“ vzpomíná pamětnice.
V té době začala Dagmar Ferebauerová plavat a vymohla si i propustku z vojny na závody. „Já jsem byla třetí, to jsem si nemohla odpustit, abych nestála na bedně. Tím pádem mi ujel vlak a já přijela dopoledne místo o půlnoci. Tak to jsem myslela, že půjdu do basy, ale nakonec se to nějak ukecalo,“ směje se.
Paměťová Stopa: Dagmar Ferebauerová (zdroj: ČT24)
Dívky ze souboru emigrovaly
Krátce po úspěšném ukončení studia ale přišel zákaz učit. Na nácviku spartakiády však Dagmar Ferebauerová pracovat mohla. V roce 1956 se vdala za muže z divadelní rodiny a založila a vedla vytouženou baletní školu. „Tehdy to nešlo mít něco soukromě. Bylo to přes Závodní klub železničářů, kteří to zaštítili. Měla jsem asi sto žáků,“ vysvětluje.
V uvolněných šedesátých letech pak vedla taneční soubor, kterému se dařilo získávat angažmá třeba ve Vídni a dalších městech západního světa. „Měli jsme angažmá v Lousanne a když končilo, tak dvě dívky nepřišly k vlaku, emigrovaly. Pak mi napsali z Pragokoncertu, že jsem zašantročila česká děvčata, sebrali nám pasy a zakázali na Západ jezdit,“ poznamenala.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zůstal manžel bez práce. Pomáhal totiž disidentům. „Můj muž měl havárii, zabil se v autě. Od padesáti jsem vdova. Strašně mě mrzelo, že se nedožil devětaosmdesátého roku,“ lituje Dagmar.
Ve svých 90 letech Dagmar Ferebauerová stále závodně plave, teď už za veterány. Je mistryní světa i Evropy. Trénuje dvakrát týdně.