Praha - V Pražských Dejvicích začíná výstava o historii železobetonového pásu podél hranic. Výstava na 22 panelech ukazuje počátky výstavby, budování a projektování pevnostního opevnění v tehdejším Československu. Popisuje jednotlivé typy objektů, typy zbraní i vnitřního zařízení. Přes 300 fotografií, z nichž většina nebyla publikovaná, se podařilo sehnat jak od pamětníků, tak z aukcí v zahraničí.
„Pro člověka, který se touto oblastí zabývá, tam jistě budou překvapivé věci. Pro laika přinesou dobové fotografie seznámení s touto zajímavou částí naší historie,“ řekl o výstavě její autor Eduard Stehlík.
Expozice vznikla ve spolupráci Generálního štábu Armády České republiky a vojenského historika Eduarda Stehlíka. Slavnostního zahájení výstavy se zúčastnil i přímý účastník mobilizace v roce 1938 nadporučík Josef Načeradský, který sloužil v době mobilizace v rámci pěšího pluku 48 „Jugoslávie“ v jednom z opevnění ve Vysokově u Náchoda.
Opevnění, které bylo tehdy na světové špičce
Historie železobetonového pásu podél hranic se datuje od roku 1935, kdy se celá řada zemí v předválečném období rozhodla řešit svou obranu výstavbou opevnění. „Naše nejbližší vztahy byly k Francii a ta tou dobou dobudovávala Maginotovu linii. Českoslovenští odborníci se naučili něco tam. Pokud jde o nedostatky, poučili jsme se od Francouzů z toho, co zanedbali, a vybudovali jsme opevnění, které bylo tehdy na světové špičce,“ řekl Stehlík.
Už v roce 1934 se jela do Francie podívat skupina odborníků. Později Československo požádalo o vyslání francouzských expertů, kteří by pomohli vybrat vhodná místa v terénu a poradit našim ženijním specialistům, co dál. „Pokud jde o vlastní výstavbu, stavěli ji experti jako profesor Bechyně, kteří byli špičkami železobetonového stavitelství ve světovém měřítku. Přišli s řadou zlepšení. Materiál dodávala Škodovka, to byla taky špička,“ popisuje Stehlík.
U objektů se nepočítalo s tím, že by bojovaly samy za sebe. Systém byl vybudován na principu bočních paleb, kdy objekty vytvářely palebnou přehradu a mohly se navzájem chránit.
Každý objekt měl vlastní studnu, zásoby potravin, dieselový agregát i zásoby munice. Byla v něm vlastní filtroventilace a baterie protichemických filtrů. Objekt tak mohl vést boj i za situace, kdyby byly v okolí použity chemické zbraně. „Filtry vytvářely uvnitř podtlak a ten vytlačoval plyny a zplodiny ven z objektu,“ vysvětlil Stehlík. Objekt mohl být samostatný týden až čtrnáct dní.
Český ježek nechvalně proslul i za hranicemi
Součástí systému byl vybudovaný systém pěchotních protitankových překážek. „Jednou ze špičkových je ocelový rozsocháč, který vešel do dějin spíš jako český ježek. Byla to speciální překážka vyvinutá českými odborníky. Bohužel po obsazení Československa byla tato překážka široce používána německou armádou. Objevila se například na plážích v Normandii a byla využívaná donedávna,“ dodal Stehlík.
