Praha - Řekne-li se Pražské povstání, většinou si jako charakteristický znak představíme barikády v ulicích. Přesněji řečeno barikády zbudované Čechy na obranu proti německé armádě. Dějinným paradoxem přitom je, že první barikády začali na konci války v Praze stavět naopak Němci, a to na obranu města před postupujícími spojeneckými armádami. Nicméně právě tyto původní německé barikády jen o pár dní později použili naopak obránci Prahy proti Němcům. Pražané stavěli první barikády živelně už 5. května dopoledne. Systematická práce nastala pak v noci na 6. května.
Umístění jednotlivých barikád bylo podle historika Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu řízeno místními vojenskými veliteli podle potřeb jednotlivých úseků, zejména pak podle toho, odkud se předpokládal postup Němců. A to jak německých mimopražských posádek, tak i obklíčených německých posádek uvnitř Prahy. Ve druhém případě bylo cílem budování barikád německou jednotu uzavřít v jejím prostoru.
Mnoho barikád skutečně dokázalo útokům nepřítele úspěšně vzdorovat. Osvědčila se například gigantická barikáda v Táborské ulici, u restaurace Na Paloučku. Historik Jaroslav Čvančara upřesnil, že barikáda mohla například zdržet přijíždějící německý tank a umožnila lepší zaměření pancéřové pěsti proti tomuto tanku - tedy jeho likvidaci. „Barikády mohly mít a někdy měly velký význam,“ konstatoval Jaroslav Čvančara.
Historik Tomáš Jakl připomněl bojovou ukázku, která proběhala v roce 2000 při akci Barikáda v Nuslích. Její součástí byla právě stavba barikády. „Přesvědčili jsme se, že na postavení barikády je nutno mnoho desítek lidí, kteří pracují souběžně, a že to je velice náročná, mravenčí práce,“ konstatoval Tomáš Jakl.
Muzeum hlavního města Prahy nedávno spočítalo, že ve městě vyrostlo 2200 barikád.
Podle historiků na barikádách v době Pražského povstání bylo asi 30 tisíc ozbrojených bojovníků. Počet Pražanů, kteří je podporovali, byl ale daleko větší. A počet občanů Prahy, kteří barikády stavěli, ten šel podle Tomáše Jakla do statisíců.
Materiál na barikády - kostky, nábytek, auta a tramvaje
Barikády stavěli Pražané ze všeho, co jim přišlo pod ruce. Kromě dlažebních kostek to byly kusy nábytku, vozy, auta a dokonce, jak dokazují archivní fotografie, i tramvaje. Zbraně získávali obránci barikád i z německých skladů.
Historik Jaroslav Čvančara v této souvislosti připomněl, že v Praze 4 Na Zelené lišce byla škola frekventantů SS a na Žižkově Na Pražačce byla škola SA. „V prostoru těchto škol se sváděly nejprudší boje,“ uvedl Jaroslav Čvančara.
A právě Na Pražačce vytvořili před pěti lety nadšenci repliku zdejší barikády včetně rekonstrukce krvavých bojů. Němci tehdy vzali řadu rukojmí a protože šlo o mladé fanatické příslušníky SA, do poslední chvíle je mučili a popravovali. A to dokonce nejen odbojáře, ale i své vlastní příslušníky, kteří už ke konci války neměli chuť bojovat. Emílie Šteflová při rekonstrukci před 5 lety například vzpomínala na to, jak Němci v roce 1945 Na Pražačce zastřelili její spolužačku, Haničku Svobodovou.
Obráncům barikád výrazně pomohli vlasovci
Obráncům barikád výrazně pomohl příchod vlasovců do Prahy 7. května. Plně vyzbrojená armáda dorazila v počtu víc než 20 tisíc bojovníků. Podle historika Tomáše Jakla měli vlasovci dokonce hned dvojí „efekt“. Jednak šlo o bojovou sílu, kterou disponovali. Současně ale představovali i důležitý psychologický faktor, protože proti Němcům najednou stála vycvičená a vyzbrojená divize. Do té doby totiž Němci o českých povstalcích mluvili jako o banditech a považovali je za podřadného protivníka. Dějinným paradoxem přitom je, že vlasovce vyzbrojili a vycvičili sami Němci. Po Hitlerově smrti byli podle Tomáše Jakla vlasovci dál odhodláni bojovat proti J. V. Stalinovi, neboť považovali nacionální socialismus za stejné nebezpečí pro svět jako komunismus - více o vlasovcích a jejich podílu na Pražském povstání
Povstání mělo oběti nejen na barikádách - Němci vraždili i v domech
Kromě mnoha padlých na barikádách si květnová revoluce vyžádala životy statečných i přímo v domech. Příkladem byla rodina Bretschneiderových z Krče. Ti ukryli několik bojovníků doma. Němci přijeli na udání a shromáždili všechny lidi z domu na zahradě. Historik Jaroslav Čvančara připomíná, že se každého ptali na zaměstanání a vyzvali MUDr. Koukolíka, aby poodstoupil. Zřejmě ho totiž potřebovali jako lékaře. „18 lidí z této Hornokrčské ulice zavedli na zahradu rodiny Bretschneiderových, včetně příslušníků rodiny, a tam je postříleli,“ konstatoval Jaroslav Čvančara.
O život přišlo krátce po osvobození pankrácké věznice i několik desítek lidí, kteří se právě dostali na svobodu. Hned poté, co opustili brány vězení, byli totiž zasypáni bombardováním z letadla.
Fotografie Antonína Ždimery, aneb album z osvobození a prvních poválečných dní
Pražské povstání nebylo jen vojenskou událostí, byla to také - a možná dokonce především - řada individuálních příběhů, ze kterých se pak velké dějiny splétaly. Jeden drobný příběh konce války zachytil se svým fotoaparátem Antonín Ždimera z Krče. Jeho syn Alexej Ždimera dnes přechovává album rodinných fotografií. Vzácný dokument toho, jak Praha vypadala v prvních dnech osvobození.
Antonín Ždimera zachytil například barikádu v ulici Odborů u výjezdu z Karlova náměstí. Vyfotil taky opuštěnou německou pásovou motorku v místě, kde dnes stojí novostavba Gemini v Hvězdově ulici na Pankráci. Reportážní mise pana Ždimery ale začala ještě před samotným osvobozením. Z okna domu v Krči fotografoval připravené německé zbraně - zachytil dalekonosné dělo v ulici Zálesí, které tam postavila Schörnerova armáda, a odkud Němci stříleli na domy na Pankrácké pláni. Antonín Ždimera totiž tehdy jako jediný z rodiny hlídal dům - manželka a malý Alexej Ždimera se na pár dní přestěhovali do bezpečí k sousedům.
Další drobná vzpomínka - rodina Ždimerových chodila celou válku nakupovat k pekaři až na Lhotku. Antonín Ždimera se vydal koupit chleba i v situaci, kdy pod okny byla již zmíněná německá děla. Doprovázel ho přitom německý voják - ale pouze po cestě na kopec k lesu. Dál se jít bál - předpokládal, že už by tam mohli být Rusové. Otec pana Ždimery koupil na Lhotce chleba a když se vracel, voják tam na něj čekal a zase ho „s kvérem“ doprovodil domů.
Antonín Ždimera zachytil na fotografii taky poškozený tank, který Němci zanechali u tehdejšího Vinohradského nádraží. Viadukt stojí v místech, kde se Bělehradská ulice narovnává do Nuslí, dosud. Další unikátní fotografie je ze současného náměstí Hrdinů. Zachycuje zdemolovaný autobus na plyn, který tehdy jezdil v ulicích města. A za ním vypálený dům - z něj nebyla postižena jen lékárna v přízemí.
Skromná, ale zajímavá kolekce fotografií ze starého alba rodiny Ždimerových obsahuje i místo notoricky známé - bombardováním zasažený dům potravin na Václavském náměstí. Antonín Ždimera ale samozřejmě nemohl opomenout ani symbol osvobození - rudoarmějce na Pankráci.
