Výbuch metanu a uhelného prachu, kvůli kterému 22. března 1977 na Dole Čs. armády v Karviné zahynulo 31 horníků, patří k nejhorším poválečným důlním neštěstím v českých zemích. Katastrofa přitom přišla jen necelého čtvrt roku poté, co při podobném výbuchu zemřelo v Dole Staříč dokonce 43 havířů.
Zatímco tam byl jasným viníkem střelmistr, který před odstřelem nezajistil odstranění metanu, příčin neštěstí na Dole ČSA bylo více a jednalo se o řetěz nešťastných náhod. V dole, který se jako řada dalších v okolí vyznačoval zvýšenými koncentracemi metanu, sice bylo zavedeno odvětrávání, to ale někde nebylo dostatečné účinné. Zejména v místech, kde kvůli geologickým zlomům plyn do důlních chodeb pronikal ve zvýšené míře.
Navíc krátce před neštěstím se z důlního vlaku vysypávalo uhlí, což v podzemí nebezpečně zvýšilo koncentraci uhelného prachu. Pak už jen stačilo, aby střelmistr čtvrt hodiny před osmou večer v jedné z nových chodeb odpálil nálož.
Podle výsledků vyšetřování si ovšem i on počínal v rozporu s předpisy, rozhodl se totiž, že na dně chodby zlikviduje zhruba dva kilogramy výbušniny a několik rozbušek, které mu nejspíše zbyly z předchozího odstřelu. Tento řízený výbuch ovšem přivedl k explozi nahromaděný důlní plyn i uhelný prach a tlaková vlna, doprovázená řadou dalších explozí, se rychle šířila podzemím. Nezabránily tomu ani vodní protivýbuchové uzávěry, které byly v dole umístěny.
Osudný den z paměti nedostane
Roztavená důlní lokomotiva, muži, ze kterých zůstala jen identifikační známka, hodiny chůze v padesátistupňovém vedru po temných chodbách a zkroucené výztuži. To jsou vzpomínky, které bývalý báňský záchranář Jaroslav Minka z hlavy nevymaže. Od výbuchu v Dole Čs. armády v Karviné, který připravil o život 31 lidí, uplyne tento týden 40 let. Dnes šestasedmdesátiletý Minka má ale osudný den stále v živé paměti.
„Tahle akce pro mě byla nejhorší,“ říká. V době výbuchu měl už dávno po šichtě. Těžba ale ten den nešla, jak měla, a tak zůstal při ruce a vyfáral později. Na povrchu nebyl ani hodinu, když dole nastala exploze. Jako dobrovolný záchranář byl jedním z mála přítomných, kteří se ve spleti chodeb vyznali. „Znova jsem musel vlézt do ještě mokrých, zpocených fáraček a znova aparát na záda. A venku mě čekalo šest čet, to znamená 30 záchranářů,“ vzpomíná.
Dole byly rozesety trosky. Uhelný prach na dopravníkových pásech se zachoval jako zápalná šňůra a výbuch měl takovou sílu, že těžkou ocelovou výztuž, takzvané hajcmany, vytrhal stovky metrů od epicentra. „Říkám četařům: Podívejte se, pěkně musí jít jeden po druhém, ne abyste šli jak husy za sebou, protože kdyby svrchu něco spadlo, zavalí to jenom jednoho a ostatní mu pomůžou,“ popisuje Minka.
Tak došli záchranáři k zásobníku, u kterého právě stál celý vlak. „Představte si, že to bylo úplně roztavené, vagony, z toho byla zřícenina, a lokomotivář se úplně vypařil, ten nebyl a zůstala jenom známka z lampy. Bylo to neuvěřitelné,“ líčí.
Zdemolované byly dopravníkové pásy i trafostanice. Trafa o váze jedné a půl tuny byla vymrštěna až na pás. „U zásobníku vždycky býval chlap, který dával pozor, když se sype do zásobníku, kdyby třeba náhodou byl zaplněný, aby to zastavil. Tak toho chlapa výbuch vymrštil až úplně pod hajcmany nahoru pod strop. On se vypařil, ale představte si, fáračky a rukavice zůstaly,“ popisuje Minka.
Vzpomíná, že když nešťastníkovy svršky po čase odstranili, zůstal na místě červený flek. „Ať jsme používali barvu, jakou chtěli, tak to vždycky vylezlo. Tak jsme se na to vykašlali a říkali jsme: Necháme to tam jako odstrašující věc, ten fešák nám signalizuje, že tu byl pěkný průser, ať si dá každý pozor, a on tu žije mezi námi,“ říká bývalý horník.
Čím více se záchranáři blížili k čelu štoly, tím byly podmínky horší. Úsek dlouhý 480 metrů zdolávali více než dvě hodiny. „Deset procent CO, metan, nedýchatelno a 50 stupňů tepla. Každý záchranář, když šel do akce, nafasoval suchý led, aby zchladil záda, poněvadž by mu to spálilo kůži. Ale to šel jak bludička, akorát četař vpředu viděl, kam se jde, ti ostatní si museli dát špagátek, aby se navázali, pochodovali a plížili se,“ popisoval akci Minka.
Bývalý záchranář si také pamatuje, co mu vyprávěl jeden z havířů, kteří neštěstí přežili. Z 45 mužů v postiženém místě mělo takové štěstí jen 14. „Byl tam kluk z Jablunkova a on mi pravil: ,Pane inženýre, já jsem viděl ten metan nahoře, jak to bouchalo nade mnou. Já ten plamen viděl nad sebou a ležel jsem přitom schovaný,‘“ říká Minka.
Tragédie na Staříči se stala o několik měsíců dříve
Necelého čtvrt roku před výbuchem na Dole ČSA se podobné neštěstí stalo na šachtě Staříč, kde zemřelo 43 horníků. Jaroslav Minka byl i u toho, ale jako záloha tehdy zůstal jen na povrchu. Zato záchranná akce v Karviné pro něj byla výjimečně těžká. Než záchranáři vyprostili všechny mrtvé, trvalo to týden.
Minka říká, že fárat se ani po takovém neštěstí nebál. „Když má člověk pravý hornický vztah, tak vychází z principu, že když viděl tohle, tak může z těch zkušeností čerpat a ví třeba, jak se zachovat, oproti těm, co jsou noví. Dole je absolutní tma, nikdo tam nevidí, může tam být zakouřeno,“ vysvětluje.
Zásah na Dole ČSA mu v zaměstnání i pomohl. V té době byl v nemilosti, protože nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ředitel pak ale prosadil, aby šel Minka dělat zpátky ekonoma. „Zašel na celozávodní výbor KSČ a řekl: ,Kde jste byli všichni? Nikdo nechtěl sfárat, a Minka tam šel,‘“ vzpomíná bývalý záchranář.
Příčina neštěstí? V hlavní roli byly i dopravníky na uhlí
Jak se ukázalo na Staříči - a případ Dolu ČSA to potvrdil - korýtka naplněná vodou umístěná u stropu totiž nestačila ničivou sílu zastavit (byla příliš pevná a menší výbuchy je nerozbily tak rychle, jak se čekalo). Navíc k šíření exploze přispěly i pásové dopravníky na uhlí. Ty v případě obou neštěstí fungovaly jako jakési „zápalné šňůry“ - během provozu se na nich totiž usazuje uhelný prach, který tlaková vlna postupující chodbami zvíří a který poté zvyšuje sílu výbuchu.
Osudného březnového večera před nakonec s narůstající intenzitou explozí protivýbuchové uzávěry umístěné dále od epicentra zafungovaly. Pro většinu mužů v podzemí Dolu ČSA ale bylo pozdě, ačkoli první záchranáři dorazili na místo již čtvrt hodiny po ohlášení neštěstí. Z 45 horníků, kteří pracovali v postiženém úseku, se na povrch podařilo dostat pouhé třetině. Třicet mužů zemřelo na místě, jedenatřicátý havíř podlehl svým zraněním při převozu do nemocnice.
Poslední z obětí vyprostili báňští záchranáři týden po neštěstí. „Orientace i pro místní nebyla nijak jednoduchá. Vždyť Důl ČSA měl tehdy 150 km chodeb,“ vzpomínal na zásah jeden ze záchranářů, kteří se museli v podzemí prodírat zhruba čtyřmi kilometry chodeb plnými trosek. Po vyproštění mrtvých se ukázalo, že čtyři horníci se udusili oxidem uhelnatým, 15 zemřelo na následky popálení, deset v důsledku zranění a u zbylých bylo příčin smrti více.
Výbuch v Dole Čs. armády patří mezi nejhorší důlní neštěstí, která se od druhé světové války stala na území nynější České republiky. Smutný primát patří požáru na Dole Dukla v Havířově, při kterém v červenci 1961 zemřelo 108 havířů kvůli ohni, který zachvátil přehřátý, omylem spuštěný dopravník. V září 1981 při výbuchu uhelného prachu v hlubinném dole Pluto v Louce u Litvínova zahynulo 65 horníků. Jiný výbuch, a to na Dole Hlubina v Ostravě, nepřežilo v květnu 1960 54 lidí.
Čtvrtým nejtragičtějším poválečným důlním neštěstím byl již zmíněný výbuch na dole Staříč v prosinci 1976 se 43 oběťmi, na pátém místě je záplava dolu Dukla v důsledku lokální průtrže mračen v jihomoravských Šardicích, při které se v podzemí utopilo 34 horníků. Následují výbuch na Dole ČSA z března 1977 (31 obětí) a nejhorší polistopadové důlní neštěstí, výbuch s následným požárem na Dole 1. máj v Karviné, které si v říjnu 1990 vyžádalo 30 obětí na životech.
