Svého času se dva vážení pánové během rozhovoru málem poprali. Z toho by ani nebylo velké pozdvižení, kdyby nešlo o rozhovor pro noviny. Známe politiky, kteří dotěrné novináře vyhazují, obvykle se to ale obejde bez násilí. Jenomže tady šlo o rozhovor s horkokrevným Milanem Knížákem. Nemusíte znát tazatele a už tušíte, jak snadno nějaký ten incident mohl vzniknout. Tím tazatelem byl novinář z deníku Právo Alexandr Kramer, specialista na prekérní rozhovory. Jakmile otázky na ředitele Národní galerie vyostřil, byly mu ukázány dveře. Nastalo přetahování o diktafon a byly tam i přiskřípnuté prsty. Snad to mělo dokonce soudní dohru.
V Právu z 10. května jsem si náhodou přečetl jiný Kramerův rozhovor a své původní mínění o příčinách sporu Knížáka s Kramerem jsem pozměnil. Zpovídaným byl tentokrát ministr kultury Václav Jehlička a tématem zákon o vyrovnání s církvemi. Otázky a způsob jejich kladení panem Kramerem (o což jsme v Knížákově případu přišli) si o rázné odpovědi přímo koledovaly. Novinář mocně útočil, v souboji faktů však byl mimo. Většinu otázek stavěl na invektivách odpůrců vyrovnání. Ani pravdu usilovně nehledal, věděl ji předem. Na ministra pálil všemi (pseudo)argumenty proti vládnímu návrhu. Nač finanční náhradu, když „nikdo neví, zač budeme platit“? Proč tržní a ne odhadní ceny? Kolik hektarů bylo podle ministra církvím zabaveno, když komunista Koníček hlásá, že to bylo padesátkrát méně? A jestlipak ministr ví, že jakýsi právník z Karlovy univerzity (mimochodem spolupracovník StB) před 10 lety řekl, že „vlastně není co vracet“?
Když na spekulativní otázky obdržel věcné odpovědi, zeptal se novinář, jestli ministr považuje za legitimní nabývání majetků „po porážce českých stavů na Bílé hoře“. A dále, zda majetek církvím „ukradli naši rodiče“? Ještě se lidoveckého ministra optal, zda ten majetek „zchlamstnulo politbyro ÚV KSČ“? Pak vyjádřil svůj - a to už komunistický - názor, že znárodnění přece nebylo jednoznačně špatné, takže „proč za to mají platit naše děti a jejich děti“? A ani poučen o právní kontinuitě, zuřivý reportér (připomínající ratlíka zakousnutého do ministrovy nohavice) nerezignoval. Alespoň zavrčel, že „zaplatíme hezkou sumičku za to, že se Václav Klaus stal podruhé českým prezidentem“.
Svůj novinářský majstrštyk posléze navodil sugestivní otázkou, jestli je tázaný „praktikující katolík“. A když se mu dostalo souhlasné odpovědi, inzultoval přiznavšího se ministra dotazem, zda „nemá pocit, že se jako člen vlády a katolík ocitá ve střetu zájmů“. Jehlička neztratil glanc a místo setřepání ratlíka z nohavice Kramerovi klidně vysvětlil, že ve střetu zájmů se necítí, neboť jako ministr hájí zájmy státu a je přesvědčen, že zákon bude prospěšný jak pro stát, tak např. pro obce stižené tzv. blokačními paragrafy.
Mohl bych popis rozhovoru jednoho pána s druhým ukončit, kdyby kardinální otázka střetu zájmů nezůstala viset ve vzduchu. Zatímco politikovi - členu vlády - redaktor Práva předhodil příslušnost ke státem uznané církvi, a to jako obvinění ze střetu zájmů, svou vlastní zjevně stranickou a proticírkevní orientaci ve veřejném působení novináře za střet zájmů nepovažuje. Možná mu uniklo, že pokud by politik nesměl být členem nějaké církve, aby nebyl osočen ze střetu zájmů, šlo by o porušení práva občana podílet se na politickém životě bez rozdílu náboženského přesvědčení - a tedy o zjevnou diskriminaci. Nejen neobjektivní způsob novinářské práce, ale i totalitní chápání střetu zájmů charakterizuje pana Kramera. Tázaný by si za klid a přehled, s jakými reagoval na impertinence tazatele, naopak zasloužil svatozář. Ale právě v nezamýšleném vyznění - v kontrastu provokativních otázek a trpělivých odpovědí - se rozhovor panu Kramerovi přece jen povedl.
