Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Příběh o tom, jak lze změnit protivnou, ba nesnesitelnou Kateřinu v milou a hodnou Kačenku. My zažíváme historii opačnou: naše skvělá zlatá Katka se proměnila v lidu nepřijatelnou Káču. Byť se za ni celou svou značnou vahou postavil premiér Topolánek. Ale to jí nejspíš příliš nepomohlo. Při tristním stavu obecné důvěry v politiky dovolil bych si říci, že naopak. Ať si pan předseda vlády vyskakuje na novináře, jak chce.
Kateřina Neumannová jede zvláštní závod. Na jeho startu vyjížděla jako žena, před níž všichni džentlmeni smekali klobouk a dámy dojetím a štěstím plakaly. Teď se blíží k cíli a její pověst je na levačku. Soupeření, do něhož vstoupila, totiž nemá stejně jasná pravidla jako běh na lyžích: nejrychlejší vítězí. A ty, kdož jsou přistiženi při bojové nekalosti - dopování - vyřazují přísní komisaři a rozhodčí ze soutěže.
Dávno je zapomenuta city drásající scéna, kdy malá Lucinka v bleděmodrých fofrovačkách utíká k mamince, která právě vymetla jako triumfátorka cíl. Nyní se spíš probírá, kterou sýpku vlastně ta Neumannová vymetla a koho vymetla, aby mohla vymetat a kdo jí s tím vymetáním pomáhá. Ba kdo jí k vymetání používá. Kdo jí tak dobře namazal a komu ještě se mazalo.
A třeba je to všechno v pořádku a paní Neumannová to myslí pěkně a pan Topolánek se za ní správně postavil, protože, jak řekl, moc dobře zná všechny ty, kdož chtějí škodit, a ví, proč to dělají. Rád bych tomu věřil. Ba chci. Nicméně nedivím se té značné části obecenstva, které nedůvěřuje. Které říká: jde jí jenom o prachy. Nebo: o prachy jde těm za ní a ona je pro ně taková bílá kobylka, Káča pitomá!
Kateřina Neumannová je zřetelný obraz stavu zdejšího společenství. Je založeno na nedůvěře. A důvodem není pouze místní plebejství a tradiční závist. To bychom si to velice zjednodušovali. Je příliš nedůvěryhodného mezi českým nebem a českou zemí. Čímž je myšleno: mezi „těmi nahoře“ a mezi „námi dole“. Už dlouho je to tu zase „my“ a „oni“. A protože „oni“ to velmi arogantně pomíjejí, propast se prohlubuje. Tak je nejspíš chápána i pozice Neumannové. Byla úspěšná. Byla za to ctěna a zaplacena. To občanstvo přijímalo bez problému. Katka je jedna z nás, vnímali lidé. A talentem, pílí a poctivostí došla štěstí. Jako z pohádky od Němcové. Proč bychom to té naší holce nepřáli? Nicméně čas uběhl a najednou Kateřina je už „jejich“. Kde je nyní píle, kde poctivost, kde talent? Může tomu všemu občánek (se zkušenostmi, které má) věřit? Vždyť by si připadal jako trouba, kdyby důvěřoval. A ještě Neumannovou chrání vrcholový politik. V tom tedy musí být opravdu něco nepěkného. Známe to: ruka ruku myje. Vrána vráně… Rovný rovného…
Věru, nejde nyní o Neumannovou nebo o Topolánka. Jde o ten podivný pocit, že se jede nějaký nedůvěryhodný závod. Vždyť takový se tu přece koná skoro vždycky. Pravidla nebyla od počátku tak docela správně nastavena. A pokud někdy i ano, brzo se přestala dodržovat. A komisaři a rozhodčí zavírají oči. A proto byť by i Kateřina jela nejpoctivěji a z celého srdce, nikdo už nebude věřit, že stopa, která jí byla vyšlápnuta, je docela bílá. Přestože to možná je v jejím případě i v kauze chystaného mistrovství světa všechno v pořádku, tedy kromě „jimi“ „nám“ ukradeného sněhu.
