Mravy na obecné škole se pomalu ale jistě propadají do onoho nežádoucího stavu, kdy ne učitel(ka) provádí tělesnou exekuci na zlotřilém výtržníkovi, nýbrž naopak. Vše se svádí nikoliv na růst zvlčilosti příslušníků nové generace (neboli budoucnosti národa), ale na nedostatek přirozené autority učitelovy. Nový ministr školství Josef Dobeš sází na smlouvu o chování dětí ve škole, již uzavře škola s rodiči, čímž tito na sebe vezmou odpovědnost za školní výstřelky svých ratolestí. Je to prý metoda osvědčená v Anglii a přiblížíme se tak školám západního střihu. Ostatně tam jsou ve všem napřed, nejen v projevech školního násilí, ale také v donášce nožů a střelných zbraní do učebního procesu i v občasném pozabíjení spolužáků či pedagogů.
Návrat k rákosce, standardně užívané v rakousko-uherském mocnářství, zřejmě nikdo neplánuje. A přece to byla vcelku úspěšná a relevantní pomůcka k udržení té úrovně mravů, která se na starých vysvědčeních označovala škálou od „velmi dobré“ až po „zákonnou“. Na „nezákonné“ mravy rákoska pochopitelně nestačila. Tělesné tresty neodmítali ani K. H. Borovský nebo T. G. Masaryk, nicméně v r. 1870 byly v celém c. k. školství zrušeny. Za mne tedy byla rákoska ze škol dávno bezpečně odstraněna, nikoliv ale z domovů žáků. V průběhu školní docházky kvůli opotřebení musela být dokonce často vyměňována. Musím říci, že i tak jsme se coby školáci proviňovali poměrně pravidelně.
Již tehdy měla „Nejedlého“ škola pro nás alternativní tresty: první stupeň stání v lavici, druhý stání v koutě, třetí klečení na stupínku, čtvrtý (pro zvláště zatvrzelé rušiče) klečení v koutě. Pátý stupeň – stání za dveřmi – byl pro vyučujícího trest sice spásný, z výchovného hlediska ale sporadický – delikvent mohl na chodbě dál lumpačit (nezavřel-li ho školník do kotelny), nebo dokonce opustit školní budovu (ovšem ve cvičkách, šatna byla zamčena). Dále se používalo psaní trestů za domácí úkol, třeba stokrát „nebudu jíst při botanice“. Písemné tresty se psaly také po vyučování, což „poškoláci“ nesli zvláště útrpně. Existovaly i emotivní zápisy do třídní knihy; málokdy však pronikly až k trestající rodičovské ruce. Účinnější v tomto smyslu byly poznámky do žákovské knížky, jež musely být rodiči podepsány (nebyla-li žákovská knížka včas „ztracena“). Poslední stupeň nápravné výchovy spočíval v permanentní pohrůžce polepšovacím ústavem „pro mládež mravně zpustlou“, do něhož byli notoričtí nezbedové „sváženi každý čtvrtek uzavřeným koňským povozem“.
Kde jsou tyto takřka idylické časy? Agresivní žák se stal nedotknutelnou osobou, úředně zapovězená rákoska se už neprodává ani na trhu a „pasťáky“ jsou plné adeptů „klíčového průmyslu“. Zdá se, že zoufale bezbranné školství se na nikoho jiného než na rodiče obrátit nemůže. Smlouva s rodiči, od níž si ministr Dobeš slibuje zázračný obrat, má obsahovat i „smluvní“ tresty. Ministrův záměr např. počítá s vyloučením nezvladatelného žáka z vyučování a předáním do péče psychologa. Háček je v tom, že ministerstvo nemá peníze na zvyšování počtu krizových psychologů. Mnoho by naopak bylo možné dosáhnout sjednocením a zpřísněním školních řádů. Pro zamezení násilí by do nich měl být zahrnut princip nulové tolerance násilného jednání. Vzhledem ke zneužívání mobilních telefonů k šikanování spolužáků i pedagogů by součástí nových řádů měl být i zákaz používání mobilů ve škole. Některé země, jako Francie, Indie, Itálie nebo Polsko, se s touto problematikou už vyrovnaly. V Česku to vzorově řeší např. školní řád 31. základní školy v Plzni, který pamatuje nejen na kyberšikanu, ale třeba i na nebezpečí návykových látek; zdůrazňuje i mravní a citový rozvoj, úctu k životu a jeho ochranu.
Přestože tři pětiny Čechů podle průzkumu agentury Median nesouhlasí s tím, aby fyzické trestání dětí zakazoval zákon, sotva lze očekávat, že by tělesné tresty ve školách mohly být zákonem povoleny, jak je tomu kupříkladu ve 22 z padesáti amerických států. Pro ochranu učitelů se spíše uvažuje o novele školského zákona, která by (podle slovenského vzoru) zajistila pedagogům postavení ne-li veřejného činitele, tedy alespoň „chráněné osoby“, jejíž napadení by bylo trestně postižitelné.
A s účinnou pomocí rodičů lze počítat pochopitelně jen tehdy, budou-li sami smysl školy ctít. Nejen jako centrum vzdělávacího, ale také hodnotového a socializačního procesu. Správně by rodiče před školní institucí, která z jejich dítěte udělá charakterově vyspělého jedince, měli vděčně pokleknout. Samozřejmě pokud ministerstvo školství nedoporučuje ředitelům škol vyložené úlety, jako je např. pedofilní příručka sexuální výchovy (viz blog Příručka pro devianty?). Naštěstí se zodpovědní rodiče dokážou ozvat: protest proti doporučení ministerstva už jich podepsalo 3 650. Také 283 škol rozhodně odmítlo zavést výuku sexuální výchovy podle kontroverzní příručky. Pan ministr Dobeš má možnost si rozmyslet, zda spolupráci s rodiči chce nebo nechce.
