Asi se shodneme, že poslední volby do Poslanecké sněmovny ČR nedopadly právě nejlépe. Volební pat, nepoměr hlasů a mandátů u menších stran, sedmiměsíční čekání na vládu a nejtěsnější sněmovní většina za "laskavého přispění" politických turistů mluví za vše. Teď, kdy vládní koalice v souladu se svým programem navrhuje volební změny, se zdá, že hlavní problémy by mohly být odstraněny.
Ale pozor: změnu volebního zákona potřebujeme nejen kvůli usnadnění činnosti sněmovny a vlády, nýbrž i pro dokonalejší naplnění ústavou daného poměrného systému. Zvláště nespravedlivá ve volbách 2006 byla disproporce při rozdělování mandátů, která vznikla nepromyšleným ztotožněním volebních obvodů s hranicemi nových krajů. Zatímco ODS (stejně jako ČSSD) ve výsledku potřebovala na zisk jednoho mandátu přes 23 tisíc hlasů, KSČM potřebovala 26, KDU-ČSL přes 29 a SZ dokonce 56 tisíc hlasů. Tím byl porušen princip rovného volebního práva neboli stejné váhy hlasů. Navíc to při pětiprocentní uzavírací klauzuli znamenalo, že k dosažení mandátu bylo ve většině volebních krajů zapotřebí více hlasů než 5 %: např. na Vysočině 7,3 %, v Pardubickém kraji 8,2 %, v Libereckém 9,7 % a v Karlovarském dokonce 14,8 %. Tak došlo i k porušení ústavní zásady poměrného zastoupení. Už sama pětiprocentní uzavírací klauzule tuto zásadu omezuje, třebaže podle nálezu Ústavního soudu odůvodněně a ještě přijatelně. Praktické zvýšení vstupního prahu až k hranici 10 % ve třech krajích však (i podle Ústavního soudu) již ohrožuje samotnou demokratickou substanci proporcionálního volebního systému. Nejzávažnější chybou současného volebního zákona jsou tedy umělé překážky, které omezují vznik širšího politického spektra v zákonodárném sboru a vedou k patovým situacím s nedůstojným handrkováním o vládě, která paradoxně získává důvěru převahou třeba jen jediného hlasu.
Současná koaliční vláda složená z jedné velké a dvou menších stran se však pokouší vytáhnout trn jen z vlastní paty: pro vítěze voleb (třeba jen o hlas) navrhuje bonus (třeba desetimandátový) a pro malé strany výhodnější přepočet hlasů na poslanecká křesla. Všechny tři varianty novely zákona podle vládního výběru, skotská, řecká i nizozemská, aplikované na volby 2006, v podstatě představují úbytek mandátů pro ČSSD zhruba o sedm a nárůst mandátů pro SZ o 5 - 7. Lidovci navíc prosazují i vlastní model, tzv. německý, jímž chtějí pomocí dvou hlasů (jedním pro volbu osobnosti, druhým pro stranu) odvrátit případné nedosažení pětiprocentního vstupního prahu. Vzhledem k tomu, že sociální demokraté a komunisté jsou při projednávání těchto návrhů zatím mimo hru, nedá se předpokládat, že by jim poskytli podporu. ČSSD by, i vzhledem k současným volebním preferencím, nejspíše podpořila posílení většinových prvků v poměrném systému, ne-li přímo změnu na většinový model. To by ovšem předpokládalo kontroverzní změnu ústavy, protože volba obou komor parlamentu stejným způsobem by zpochybnila vzájemné kontrolní vazby.
První československá republika si s uzavírací klauzulí nedělala žádné starosti. Tak jako dnes např. Nizozemsko umožnila prakticky neomezený vstup do sněmovny všem volebním subjektům, takže třeba v r. 1920 Liga proti vázaným kandidátním listinám i za pouhých 0,9 % hlasů obdržela tři mandáty. Takto liberální volební zákon jistě může sněmovnu dočasně „zaplevelit“ extrémními nebo monotematickými subjekty. Jak však ukázala i naše zkušenost se Sládkovými republikány, během dvou volebních období klesl jejich volební výsledek pod jedno procento.
Na druhé straně má uzavírací klauzule výrazně negativní dopad jak na nové politické subjekty, tak na voliče, kteří se neztotožní s programem některé zavedené parlamentní strany. Podíl propadlých voličských hlasů mezi r. 1990 - 2006 se pohyboval mezi 26,8 % a 6,3 % a jejich počet mezi 1,7 milionu a 319 tisíci (v závěru sledovaného období se projevila nižší volební účast). I tak to znamená, že poměrně značná část občanů nemá, a ze zákona nesmí mít, zastoupení v zákonodárném sboru, což nesvědčí o skutečně liberální demokracii. Vedle mechanického propadu hlasů má uzavírací klauzule i značně nepříznivý psychologický dopad na stále stoupající počet voličů, kteří v obavě z propadlých hlasů k volbám vůbec nejdou. V letech 1992 až 2006 klesla volební účast z 85,08 % na 64,47 %.
Kdyby chtěly být návrhy vlády obecně prospěšnější, kdyby chtěly náš volební systém opravdu oživit, modernizovat a liberalizovat v souladu s platnou ústavou, musely by především důsledně posílit poměrný model. A to jak zavedením jediného, celorepublikového, volebního území, tak snížením pětiprocentní uzavírací klauzule na tříprocentní, což by byl jediný většinový prvek v poměrném systému, ale i dostatečně účinný strážce parlamentní solidnosti.
