Letošní Vánoce budou u nás už navždy spojeny se smutkem kolem úmrtí Václava Havla. Naštěstí byl Havel výjimečná osobnost, která v sobě nesla víc naděje a světla než blbé nálady, a to i ve spojení s Vánoci. Před tím, než jsme mohli slavit první vánoční svátky s jeho roztomilým errr na Hrrradě, jsme klopýtali šedivými městy České a Slovenské Federativní Republiky a sháněli nesehnatelné, aby nás pak v úzkém kruhu rodinném potěšil pocit, že ještě pro tentokrát jsme Ježíška ubránili proti dědu Mrázovi. Rok co rok jsme obalovali kapra a přikládali ho ke studenému bramborovému salátu, z televize nám zněly od 18:00 koledy v podání dětského sboru, aniž bychom měli jakoukoli možnost poznat vánoční zvyky kdekoli jinde (západnějším směrem). A pak se najednou vše změnilo, a to nečekaně rychle.
Už v prosinci 1990 jsem místo českých Vánoc slavila chanuku a to, světe, div se, přímo v Izraeli. To byl mazec. První zimní čas bez vaťáku, stromečku a kapra (no, ne tak úplně). Moje teta, která žila v Izraeli od roku 1948, byla ateistka a měla dceru, jež byla (a stále je) praktikující ortodoxní Židovkou. Takže v rodině sestřenice v židovské obci u Jeruzaléma nebylo pochopitelně po křesťanských zvycích ani památky, zatímco v bytě tety v Haifě se skvěl ozdobený stromeček.
Čas chanuky se často kryje s obdobím křesťanských Vánoc, a tak od té doby to po vzoru mé tety míchám klidně dohromady. Na jedné straně mého obýváku stojí chanukový svícen, na kterém po osm dní zapaluji svíčky a naproti na něj mrká stromeček s dárky, které si rozdáváme po štědrovečerní večeři, tedy když jsem na Vánoce doma v České republice.
Od té doby, co byly přestříhány ostnaté dráty na hranicích, jsem už zažila vánoční svátky nejenom v Izraeli, ale také v Itálii a Belgii. Oslavy v těchto zemích jsou mi velice sympatické, neboť se většinou jedná, na rozdíl od naší úzce rodinné seance, o společenskou událost, za přítomnosti mnoha osob jak domácích, tak přespolních. V Itálii je to asi hlavně z důvodu početnosti příbuzných, ale v Belgii je to vskutku široký okruh lidí, kteří se sejdou u štědrovečerní tabule. Přičemž jídlo je nejenom v těchto zemích osou celého večera.
Zatímco v Itálii jsme pojídali hlavně mořské ryby a také neodmyslitelnou bábovku panettone, v Belgii to byly ústřice, dýňová polévka a nadívaná krůta. Jedlo se a hovořilo vždy až do půlnoci, kdy se pak rozdaly dárky, které v Itálii nosí Babbo Natale a v Belgii Saint Nicholase (ve valonské části země, kde mám své porevoluční kamarády). Belgičané si tyto svátky opravdu rádi užívají. Velmi sympatické jsou jejich vánoční trhy, kde se po celý čas scházejí místní na skleničku a pokec. Nedovedu si představit, že bychom se s kamarády takto scházeli třeba na Staroměstském náměstí, ale kdoví, zvyk je to fakt příjemný, takže by jistě stál za úvahu a trochu té námahy s jeho nastolením.
- Belgická štědrovečerní večeře autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24
- Vánoční stůl / ústřice autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24
Ačkoli letos jsem své vánoční počínání proložila opět českou tradicí a v malé vesničce u Jičína čas vánoční strávila v úzkém kruhu rodinném se synem a jeho slečnou, pomalu ve mně zraje myšlenka na vánoční turistiku. Ráda bych totiž někdy potkala severské skřítky, kteří přinášejí dárečky například v Dánsku, zatímco ve Švédsku prý chodí přihrblý dědeček Jultomten. Určitě bych se také jednou chtěla zúčastnit bohaté řecké hostiny, při které se 25. prosince podává krůta s kaštanovou nádivkou, mleté maso a piniové oříšky nebo pečené sele, jehně či ryby. A při té příležitosti okouknout jejich Mikuláše, kterému prý z vousů crčí slaná voda, protože podle pověsti zachraňoval potápějící se lodě. Ráda bych si se Španěly přiťukla jejich vánočním šampaňským Cava a nakonec ani toho dědu Mráze s ruským přízvukem bych dnes již nezatracovala.
Počítám, že amerického Santa Clause nebo havajské akvárium s rybou humu-humu-nuku-nuku-a-pua-a kvůli té pekelné vzdálenosti asi nezažiji, ale už jen to vědomí, že je to možné, je báječné (díky, pane Havle).
