Ucho Svobody: Poklid na klidnou hudbu

Máme asi nejklidnější období běhu času, takový ten oddych po návalu všech chtěných i nechtěných emocí věnovaných konci a přelomu roku. Můžeme se zadívat dovnitř, najít klidné místo už není takový problém a k sebezpytování a relaxaci nám může pomoct klidná hudba.

Mám hned tři tipy - tím prvním je podle mého názoru dosud nejlepší sólové album basisty, dříve coreövského, Johna Patitucciho. Novinka se jmenuje Line By Line a přináší řadu Patitucciho skladeb doplněných osvědčenými standardy i jedním náhledem do klasiky. Ale kompozice leaderovy samy o sobě by stačily. Jakoby ho klasika inspirovala, napsal bachovsky rozklenuté a nazvané Téma a variace pro šestistrunnou basu a smyčce a pár kratších kompozic, ve kterých klidně, linku vedle linky, vede nejsoučasnější podobu jazzu, který se chtě nechtě a navíc velmi smysluplně blíží klasice. Myslím, že tudy vede cesta k současné klasice.

Totéž vlastně platí i o druhé novince - Dave Holland, další basák, na co sáhne, to mu zejména v posledních letech vychází. Ať už s big bandem nebo menšími posazy, co deska, to ocenění. Ta poslední a aktuální Critical Mass zatím neměla šanci - ceny budou udělovány za několik týdnů - ale je zřejmé, že je opět mezi kandidáty. Hollandův kvintet - ještě Chris Potter, Robin Eubanks, Steve Nelson a Nate Smith - poskládal Kritickou mši tak nějak kolektivně - co člen, to skladba, jen šéf jich má víc. Ale souzní a z psaní i hraní je to vidět.

O něco slabší, ale také pozoruhodná je téměř domácí novinka - Marian Varga a Moyzesovo kvarteto. také oni se pustili do klasické formy - přinesli desku se základní částí nazvanou Vánoční svita. Ta vznikala v tahu desetiletí, postupně a její nová forma je psána pouze pro tento složený kvintet - přičemž Moyzesovci jsou regulérním klasickým kvartetem, který hraje už 32. rok. Desku pak doplňují další dvě části - pro stejný posaz upravené písničky Vargy, které známe většinou v podání Pavola Hammela -včetně geniální Smutnej rannej električky. Na závěr napsal Marián Varga úplně novou kompozici. V klasickém stylu, tak jak se kdysi naučil u dávných Nice nebo pozdějších Emerson, Lake and Palmer. Zajímavá nahrávka, kterou poněkud poškozuje známý jev - přece jen rozehrání původně jednoduché, byť třeba krásné písničky, ukazuje, že klasika prostě potřebuje víc. Přesto do poklidné lednové atmosféry letošního roku i tahle nahrávka patří.

Tak se pomalu můžeme začít těšit na první letošní hudební zemětřesení.

Vydáno pod