Bedřich Hloušek, který v srpnu 1968 působil v tehdejší Československé televizi, vzpomíná na dramatické dny, kdy hrstka zaměstnanců v bojových podmínkách vysílala do poslední chvíle.
„Tady Svoboda. Mohu mluvit?“ aneb Jak jsme při invazi vysílali prezidentův projev
Za své několikaměsíční brigádnické angažmá v Mezinárodní organizaci pro rozhlas a televizi (OIRT) jsem dostal 20. srpna 1968 vyplaceno asi šest a půl tisíce korun československých. To byl tehdy velký obnos.
Bedřich Hloušek na odbavovacím pracovišti Československé televize
Abych si udělal radost, šel jsem odpoledne z Měšťanské besedy do Domu módy a koupil si tam šedý pánský oblek z anglické vlněné látky, nejlepší, jaký měli. Stál neuvěřitelných 1350 Kčs – to byl jinak můj čistý měsíční plat.
V báječné náladě jsem šel přes Vinohrady domů do Nuslí pěšky. Doma jsem si večer četl a poslouchal hudbu a poměrně brzy jsem šel spát. Probudil mě po třetí hodině ráno telefon.
Volala Vladěna Krásenská-Vacínová, má kolegyně z odbavovacího pracoviště: „Bedřichu, pusť si rádio, obsazují nás Rusové.“ Pokládal jsem to za nejapný žert. Je někde na flámu a čeká, zda se na to chytnu. „Opravdu,“ říkala. „To není vtip, pusť si rádio.“ Československý rozhlas v tu dobu nevysílal. Nějaká německá stanice co chvíli přerušovala noční blok hudby, aby moderátor ohlásil nejnovější zprávy z Prahy. Na ruzyňském letišti, říkali, neustále přistávají další a další sovětská letadla s těžkou vojenskou technikou. Tanky vyjely z letiště a jedou směrem do centra Prahy.
Vzbudil jsem maminku vedle v pokoji. Vyděsilo ji to a okamžitě začala přemýšlet, že musí co nejrychleji nakoupit zásoby. Maminka byla ročník 1910, prožila dvě světové války doprovázené často fatálním kolapsem zásobování, a věděla své…
Zavolal jsem kolegu Ondřeje Dvořáka. Bydlel v Záběhlicích, někdy před pátou se pro mne zastavil v Nuslích. Měl malý motocykl, nasedl jsem za něho a jeli jsme do centra. Nuselským údolím na Karlovo náměstí. Tehdy na Karláku stávala benzinová pumpa – a viděli jsme už časně ráno dlouhou frontu vozidel: strach z nedostatku pohonných hmot.
Dojeli jsme až na nábřeží před budovu ÚV KSČ. Stály kolem ní tanky a spousty sovětských vojáků v polních uniformách. A kolem nějací zvědavci, jako jsme byli my. Na trávníku, pamatuji si dodnes, ležel mrtvý mladý muž. Byl přikrytý zakrvácenou československou vlajkou; prý jej zastřelili, když neuposlechl výzvy a pokračoval dál k budově obklíčené vojskem. Pak jsem někde slyšel, že byl snad prvou civilní obětí invaze.
Do Měšťanské besedy jsme dorazili asi před šestou. Již se vysílalo. Odbavovací pracoviště bylo v prvním patře. Sloužilo jako konečné kontrolní pracoviště televize, na výstupu již hotového signálu vysílání.
Na pohled se tedy technicky příliš nelišilo od ostatních režijních studiových pracovišť, jako byla například režie B ve druhém patře, jejíž součástí byla vedle „denní“ hlasatelny (ohlašoval se odtud program vysílání) také hlasatelna Televizních novin. Na obrazovkách se odtud střídali ve vysílání Kamila Moučková s druhým hlasatelem zpráv, panem Bohumilem Toningerem. Pamatuji si jej to ráno, byl neoholený, v kostkové košili a nějaké, snad kožené – bundě. Střídali se na obrazovce.
Mezi lidmi v práci panovalo vzrušené napětí, ale současně pocit, že jsme v právu a doma a že pohromadě se nám nemůže přiliš mnoho zlého stát. Takový pocit sounáležitosti a vzájemné solidarity. Vysílali jsme.
Věděli jsme, že nás dřív či později obsadí, to bylo zřejmé. Abychom vysílání udrželi co nejdéle i po obsazení odbavovacího pracoviště, alternativně jsem propojili signál z režie B také i přímo na retranslaci, tedy na pracoviště Spojů, aby se mohl šířit dál i bez prostředníka, jakým bylo právě odbavovací pracoviště.
Restranslační stanice na budově Měšťanské besedy byla věžová nástavba nad posledním patrem, myslím, že třípatrová věž to byla, nahoře s terasou s ochozem, odkud byl krásný a nezvyklý pohled na tuto část Prahy. Pamatuji se, že jsme se pár let předtím odtud dívali, když se vyhazoval do povětří Stalinův pomník na Letné.
Mohlo být okolo půl osmé, kdy nám volali kolegové z Československého rozhlasu, že je obsazují. Byli to technici z takzvané Galerie, rozhlasového pracoviště, kde končily všechny linky ze studií, z přenosů, a také existovaly přímé propojovací linky mezi Galerií v rozhlase a odbavovacím pracovištěm v Besedě. Současně se v tu chvíli ozvali z režie B, že prezident republiky Ludvík Svoboda chce promluvit do vysílání – a jak to lze udělat?
S kolegou Dvořákem jsme se toho ujali. Na odbavovacím pracovišti bylo možné vhodně aranžovaným propojením dostat na vysílací pult i telefonní linku zvenku. Dodnes si pamatuji její číslo: 236057. Anebo přes ústřednu Československé televize, a chtít linku 356.
Tým odbavovacího pracoviště, který působil v Československé televizi kolem roku 1968
Zazvonil nám telefon, na druhém konci byl vedoucí prezidentské kanceláře Ladislav Novák. Ano, pan prezident může promluvit, řeč zaznamenáme z telefonní linky – hovor z telefonu v tu chvíli šel na nahrávací studiové magnetofony SJ 100, na odbavovacím pracovišti jsme měli dva tyto stroje.
Pak slyšíme na odposlechu: Tady Svoboda. Mohu mluvit?
Já jsem obsluhoval magnetofon a slyším kolegu Dvořáka, jak říká: „Hovořte, pane prezidente.“ A pak zaznělo: „Vážení spoluobčané: v posledních hodinách nastala v naší vlasti mimořádně složitá situace. V současné době vám nemohu říci více k jejímu objasnění…“ Ten projev je známý, zdokumentovaný, vyzývá ke klidu.
Po nahrání projevu jsme jej pustili do režie, odkud šel bezprostředně do vysílání (na obrazovce v tu chvíli bylo foto s portrétem prezidenta). Zavolali jsme i Galerii – přepojovač v Československém rozhlase – a oni si jej natočili v poslední chvíli předtím, než museli opustit budovu, a pásek s nahrávkou projevu vynesli s sebou.
Zajímavé je, že když mě po letech pozvali do rozhlasu k rozhovoru o 21. srpnu, dozvěděl jsem se, že jej tam archivovaný nemají. Ztratil se. Ale jistě jeho nahrávky jsou dodnes mezi lidmi.
Sověti vyklízeli jednu místnost po druhé
Mohlo být krátce po osmé, když se ve dveřích odbavovacího pracoviště objevil sovětský major v polní uniformě, doprovázený dvěma vojáky se samopaly. Přišel s nimi Karel Kohout, ředitel Televizního studia Praha. Vyzvali nás k opuštění pracoviště. Napadlo mě, že ti vojáci jsou jak z jiného světa. Ale popravdě, chovali se slušně, příjemná chvíle to však nebyla. Musíme jít, protože přesile nemá cenu klást odpor, pamatuji si slova ředitele Kohouta. Já mám jen služební pistoli, a k čemu by mi tu teď byla, říkal.
Šli jsme tedy a vysílání ponechali svému osudu, ještě nějaký čas díky náhradnímu propojení probíhalo z režie B, než Rusové obsadili i tu, a ani pak nepřestalo. Režii B pak ještě zastoupila režie D z prostor bývalého kina Skaut ve Vodičkově ulici, i z ní šel signál přes retranslační věž na Besedě na centrální retranslační věž na Strahově a z ní dál pro vysílače.
Kolegové od Spojů mi pak vyprávěli, že své pracoviště v poledne opustili sami a dobrovolně. Sověti, přestože pročesali celou budovu, věž totiž neobjevili. A poté, co byla celá budova Měšťanské besedy obsazena, hrozilo, že by ti kolegové zůstali na věži doslova odříznuti od zbytku světa.
A co se dálo v onom dopoledni dál? Po schodišti jištěném sovětskými samopalníky jsme sestoupili do bufetu zvaného Kufr. Byl v mezipatře mezi přízemím a prvním patrem. Přibývalo nás, to jak Sověti vyklízeli jednu místnost po druhé. Konzumovali jsme poslední zásoby bufetu a poslouchali rozhlas po drátě. Tuto vymoženost šedesátých let – signál se šířil pozemním vedením – nebylo možné umlčet ani po vypnutí vysílačů. Dozvídali jsme se o dění „venku“ a vedli debaty, co s námi bude. Odvezou nás na Sibiř. Popraví nás. Donutí nás vysílat „pro ně“, třeba i pod hlavněmi samopalů. Nálada byla odhodlaná a nebojácná, opět ten pocit solidarity…
Asi ve dvanáct, v půl jedné přišel opět ředitel Kohout. „Jděte domů, až se bude znovu vysílat, včas se to dozvíte“.
Odešel jsem do Nuslí – pěšky, tramvaje nejezdily. Cestou mě míjela auta shazující letáky a zvláštní vydání novin. Byl v nich projev prezidenta republiky, ten, jejž jsme ráno nahráli a odvysílali.
Do Měšťanské besedy jsem vstoupil až po dvou týdnech. Vojsko ji opustilo krátce předtím. Všude vládl neuvěřitelný nepořádek. Vyrabované skřínky a pracovní stoly, zaneřáděné záchody. Do asfaltu v průjezdu obtisklé stopy pásů bojového vozidla. A přeřezané kabely – jako svědectví, že na obsazení televize se v řadách okupačního vojska podíleli skuteční odborníci.
Od roku 1962 pracoval v Československé televizi, v televizním studiu Praha, jako technik odbavovacího pracoviště.
V roce 1968 mu bylo 24 let. Na jaře 1968 úspěšně absolvoval konkurz na obsazení pozice technik-koordinátor v Technickém koordinačním středisku Intervize (TKCI). Toto pracoviště nebylo součástí Československé televize – patřilo pod OIRT, tedy Mezinárodní organizaci pro rozhlas a televizi, která měla ústředí a své programové centrum v Praze 5 v ulici U Mrázovky 15. Sdružovala členské televizní a rozhlasové organizace převážně z východního bloku a zabývala se mezinárodní výměnou rozhlasových a televizních pořadů, a také mj. technickou a dispečerskou podporou velkých mezinárodních televizních přenosů (například olympiády).
TKCI bylo v Měšťanské besedě ve 3. patře, vedle zahraničně-politické redakce ČsT. „Pozici chtěli rychle obsadit, já ovšem jsem byl v ČsT vázán výpovědní lhůtou. Pracoval jsem však, jak v televizi bývá častým jevem, celodenní směny obden. Abych se mohl ihned zúčastnit práce v TKCI, domluvil jsem si brigádu a obden pracoval již na své nové pozici u budoucího zaměstnavatele,“ vzpomíná Hloušek.
Bedřich Hloušek