O pozoruhodném diamantovém závodě se napsalo už dost. Právě tak jako o rozdílech mezi naší a německou policií, potažmo mezi jejich možnostmi (technickými i zákonnými). Témata jsou to, zdá se, nevyčerpatelná, a konce těchto debat se nedohledáš. Co mě ovšem velmi zaujalo, byly některé názory, jež v diskusi zazněly. Totiž, že mocenské zásahy vůči podobným kratochvílím jsou omezováním svobody a občanských práv. Kritici zmíněného závodu byli nazýváni závistivými sockami, omezenými komouši, ubohými majiteli starých plechovek, kteří ohrožují silniční provoz daleko víc než statná bohatá auta.
Ti méně nekultivovaní z uvedené sorty bojovníků za svobodu rychlé jízdy a tvrdého adrenalinovaného boje alespoň zmiňovali, že se nemá podobné srandě bránit, pokud statečný řidič nikoho nesmete nebo nerozmlátí, vygumovanější nesockoví bouráci potom pomíjejí i to. Jsem přece svobodný a odvážný, mám na to jak velké prachy, tak malý mozek, tedy si osobuji i právo vletět na vozovku a předvést, jak zvracím adrenalin. Ať to stojí, co to stojí. Na pokuty mám nacpanou kapsu. Na smrt někoho jiného nedostatek představivosti a slušnosti.
Zásadně odmítám nazývat podobné lidi přímočaře, zjednodušeně a urážlivě zbohatlíky. Věřím, že mnozí z nich k majetku přišli tvrdě a prací. Ne všichni bohatí kradou. Dokonce se mezi divokými jezdci našich roletových drnčících dálnic jistě najdou i takoví, kteří se pohybují nedaleko finančních potíží, třeba i zadlužení a ne vlastní vinou se blížící k bankrotům. Přesvědčení, že si mohu dělat, co chci bez ohledu na okolí, není přece vlastní pouze movitým. Jsem přesvědčen, že mnozí jezdci démantových kilometrů tvrdě odsuzují squatery a volají po tom, aby byla ta páchnoucí banda vedena k pořádku. Neboť jejich navoněná svoboda je přece jiná, než ta dnes právě neosprchovaná. Svoboda je ale nedělitelná.
A dále: úchylkou práva na svobodomyslné chování po svém ať to stojí, co to stojí, trpí i mnohý chudobný, který v tramvaji pozuráží ostatní cestující, plive na podlahu, vymočí se do kouta a hodí dohořívajícího vajgla do igelitky plné špinavých a mastných hadrů a láhví s toluenem. Je to pro něj taky adrenalinový sport a vzruší se při něm jako při souloži. A nemusí mít v kapse ani vindru. Naopak: skutečnost, že všechny ty kousky dělá při jízdě na černo a že je rozhodnut revizorovi nedat pokutu, ale dát mu do zubů, jeho adrenalin zvyšují. Takový agresivní somr je stejné krve a sociální inteligence jako diamantoví jezdci.
Jsme-li u automobilů – pokrevními bratry pilotů milionových aut jsou i šoféři všelijakých prorezlých vraků za dva šupy padesát. Stejně jako olej z motoru také cintají adrenalin a ohrožují ostatní. Jediný rozdíl mezi exhibicionisty, kteří to mají olepené, a smrdícím agresivním vágusem v tramvaji nebo libovým frajerem se hřebenem v zadní kapse za volantem automobilu v posledním tažení, je fakt, že poslední dva hrdinové nemají peníze na pokuty i advokáty a vlivné známosti. I když i je někdy tátův známý, okresní bengo, vytáhne z maléru. Obecně však za svoje adrenalinové dobrodružství platí důsledněji a nepodvratněji. Proto je třeba uznat, že jsou statečnější než jezdci Diamond race. Jinak jsou to ovšem všichni drbánci z jednoho vrhu. Trpí společnou vadou řeči, v níž se často opakuje: „Já jsem… já jsem… já jsem…“ a myslí si, že znamenají a proto mohou víc, než ti ostatní. Na ono: „Já jsem…“ odpovídal trefně dobrý voják Josef Švejk: „Prd jseš!“ A měl pravdu.
