Soudce Kamil Kydalka rozhodně nepostrádá tah na branku, zvláště jsou-li v ní dva bezmocní lidé: manželé K., pečující „alternativně“ o syny Vítka a Martina, narozené v letech 2009 a 2010. Rozumnou nabídku revize svého mimořádně tvrdého rozsudku v nařízeném novém projednání soudce Kydalka nevyužil; pouze v pondělí potvrdil, co rozhodl už v lednu: osm let natvrdo pro otce a tříletou podmínku s ambulantní psychiatrickou léčbou pro matku. „Většinou neočekávám, že by se mi kauzy vracely,“ říká sebejistě. V celé kauze „vlčích dětí“, jak ji nazvali bulvární novináři, přitom od počátku zřetelně vystupuje zájem exemplárně potrestat někoho, kdo se vymyká poslušnosti státu a trvá na svobodě pečovat o své děti podle vlastního přesvědčení.
Nedá se ovšem říci, že by metody manželů K. byly bezproblémové. Už to, že chlapce až do jejich jeden a půl resp. dvou a půl roku nepouštěli ven z pražského vinohradského bytu, svědčí o zvláštních výchovných představách rodičů. Klade se jim také za vinu, že narození dětí neohlásili na úřadech (obě se narodily doma), a že je krmili kašovitou stravou, takže se u nich nevyvinul kousací reflex. Rodiče to vysvětlili tak, že nesouhlasili s povinným očkováním dětí a že jim kupovali nejkvalitnější biostravu, což se projevilo i tím, že nikdy nestonaly. Otec, který je podle soudce dominantní osobou, prý nervově labilní matku ke špatné péči naváděl. Pečovala prý o děti ve stavu snížené příčetnosti. Matka to před soudem kategoricky odmítla. „Chtěla bych být souzena jako on a ne jako jeho loutka,“ řekla o svém muži, s nímž „žila ve šťastném manželství“. Podle soudce chlapci neuměli mluvit ani chodit, byli špinaví a měli jen plenky. Tady si však soudce Kydalka protiřečí, neboť v rozhovoru pro Lidové noviny z 26.6.2012 uvedl něco jiného:..„Když přišli sociální pracovníci pro ty malé syny, běhali tam jen v bederních rouškách…“ Jestliže ovšem chlapci běhali, nemohli zároveň neumět chodit - za co tedy byli rodiče odsouzeni? Kydalka se svým senátem tvrdí, že za týrání. „Rodiče vědomě opomněli péči a tím svým dětem způsobili těžkou újmu. Dopustili se tak zvlášť závažného zločinu týrání,“ prohlásil Kamil Kydalka.
V pondělí u soudu svědčila i dětská lékařka, která chlapce prohlížela bezprostředně po odebrání z rodiny, a ta popřela, že by byli špinaví, jak tvrdili pracovníci dětského centra. Ani vypovídající psychologové nepotvrdili, že by šlo o týrání; chlapci prý nemuseli izolaci od okolního světa vnímat jako týrání. Podle znalce Jiřího Kotka byli hoši v době odebrání rodičům duševně opoždění, nic však nenasvědčovalo tomu, že byli týráni. Také podle lékařů z pražské Thomayerovy nemocnice byli chlapci pouze deprivovaní z nedostatku podnětů. Vážné pochybnosti o týrání měl už předseda odvolacího senátu pražského vrchního soudu Vladimír Král, který uvedl, že se u prvoinstančního soudu dostatečně neprokázalo, že by rodiče své děti týrali. Konstatoval, že žádná konkrétní újma na zdraví chlapců nebyla znalecky doložena, znalec sám děti nevyšetřil a soud nevyslechl ani lékařku asistující u převzetí dětí. Rovněž advokáti manželů K. v obnoveném líčení připomněli, že rodina sice žila způsobem odlišným od většinové společnosti, děti však tím nijak nestrádaly.
Jestliže soudce Kydalka přesto suverénně tvrdí, že nešlo ani o alternativní výchovu, ani o zanedbání povinné výživy nebo ohrožování výchovy dítěte (na což jsou mnohem nižší trestní sazby), ale o týrání svěřené osoby, pak by pro to měl mít dostatečné důkazy. Pokud pouze vyslechl již vyslechnuté a do puntíku potvrdil předchozí verdikt, na čem stojí jeho přesvědčení? Podporu prý „čerpal z dřívější judikatury“. Zajímavé je i Kydalkovo tvrzení, že mírnější trest nemohl vynést, jelikož rodiče neprojevili lítost. V závěrečných řečech sice oba uvedli, že litují, že se dětem více nevěnovali, soudce si však „osobně žádné lítosti nevšiml“.
Podle rozhovoru v LN je také zřejmé, že velkou roli v jeho nesmyslně tvrdém rozsudku hrála i tzv. Úmluva o právech dítěte, „kterou jsme vázáni a kvůli obžalovaným ji stát nemohl dodržet“. Jinými slovy soudce zřejmě cítil nutkavou potřebu potrestat nekonformní manžele K. i proto, že svým pojetím péče o děti poškozovali renomé ČR na mezinárodním poli. Trestá-li Kydalka tuto nesnesitelnou situaci osmi lety kriminálu nepodmíněně, musí tatínek synkům, až se ho jednou zeptají, zač osm let pykal, také odpovědět, že je podle mezinárodní úmluvy týral kaší a pobytem doma, což bylo chápáno jako ohrožování závazků státu.
Státní dirigismus, ať už ve výchově k čistotě rasy nebo ke stádnímu kolektivismu, známe z předchozích totalitních režimů. Samostatný přístup rodičů k výchově vlastních dětí se ani dnes netoleruje. Jak se na případu manželů K. ukázalo, stát je v pojetí některých dřívějšímu režimu poplatných činitelů stále oním molochem, před nímž je každá osobní motivace odlišná od oficiální maršruty vážným zločinem. Nejde jen o obavu rodičů z povinného hromadného očkování nebo z amorální sexuální výchovy. Například i přesvědčení, že režim, jenž nechává zabíjet počaté děti, není nejlepším partnerem pro výchovu v rodinách považujících potrat za zločin, může být pro služebníky tohoto režimu dostatečným důvodem persekuce. Jak lační jsou co nejtvrdšího potrestání dokazuje i státní zástupkyně Margita Kralická, která pro otce Vítka a Martina žádala dokonce dvanáct let vězení a kvůli přísnějšímu trestu pro matku si vzala lhůtu na odvolání. A to osm let nedostala ani matka, která dcery trestala vařící vodou, ani rodiče, kteří syna bili páskem a do bot mu lepili připínáčky. Asi to byli jen obyčejní kruťasové, žádní alternativní vychovatelé.
