Ještě to nezaznělo, ale časem zazní: za změnami v americké zahraniční politice (pokud opravdu nastanou) přijde nutnost přezkoumat a posílit evropskou zahraniční politiku. Nová situace ve Washingtonu si vyžádá reakci sjednocené Evropy. Možná si ji nevyžádá jen situace, ale budou o ni žádat noví lídři na americké politické scéně. A možná i předáci blízkovýchodních zemí. Chtěl jsem původně napsat, že tahle výzva na sebe nedá dlouho čekat, ale poslední zprávy ze včerejšího večera z Londýna a Washingtonu mě nutí napsat, že to spíš nebude tak hned.
Ani Bush ani Blair nezměnili tón
Oba měli včera večer projev a celý den ohlašovala světová média, že v něm naznačí ochotu jednat s Íránem a se Sýrií o pomoci těchto dvou zemí při dosud marné snaze Washingtonu a Londýna zachránit Irák před totálním rozvratem nebo občanskou válkou. Oba se ale rozhodli zakamuflovat svou ochotu k jednání s Ahmadínežádovým nebo Asádovým režimem do rétoriky, která ohlašovanou změnu politiky příliš neprozrazovala a na kterou oba blízkovýchodní režimy zatím pokaždé reagovaly odmítavě. Pokud si v Teheránu a v Damašku přečtou to, co do včerejších Financial Times napsal americký neokonzervativec William Kristol, nebudou mít chuť reagovat jinak ani tentokrát. Podle Kristola to není dobrý nápad dožadovat se pomoci Sýrie a Íránu při řešení situace v Iráku "v okamžiku, kdy tam Amerika prohrává a má nejslabší možnou vyjednávací pozici”. Člověk by mu skoro dal za pravdu. Je dost pravděpodobné, že vlády obou zemí – Sýrie a Iránu - využijí případných jednání s Američany k tomu, aby Washington pokořily. Pokud ovšem je ke spolupráci nepřesvědčí cena, kterou by za ni Washington případně nabídl. Ale to jsou zatím jen spekulace. Celá ta záležitost stojí za zmínku jen proto, že dobře ilustruje, jak těžké bude pro Washington i Londýn změnit kurs.
Evropa po amerických volbách
Některé světové noviny už několik dní tvrdí - i když jen okrajově, že Evropa těžko bude moci říkat "děkuji, pořád ještě nechci”, zrodí-li se ve Washingtonu ochota k multilateralismu; řečeno srozumitelněji, dá-li teď Washington (pozor: Washington už neznamená výhradně Bush) přednost společnému postupu transatlantického společenství při hledání východiska z irácké pasti. I když se týden po vítězství demokratů ještě nedá s jistotou předpokládat, že se tak ve Washingtonu věci vyvinou, v Evropské unii už by se stejně mělo začít s přípravou společného a jednotného stanoviska. Až se k tomu ministři zahraničí Evropské unie odhodlají, možná si najednou všimnou, že od chvíle, co si za slovem Washington představují dvojici George W.Bush + Nancy Pelosiová, je pro ně nalezení společného stanoviska k iniciativě přicházející z druhé strany Atlantiku snazší, než dokud si za slovem Washington představovali tandem Bush + Rumsfeld.
Jestliže vítězství demokratů ve volbách do Kongresu způsobí v Americe odklon od Rumsfeldovy (ale také Cheneyho i Bushovy) animozity vůči Evropě, patrně zmizí z americké politiky spolu s Rumsfeldem i dělení Evropy na „starou“ a „novou“. Ztroskotání Rumsfeldovy strategie v Iráku nakonec ukázalo nepravdivost nálepek, které dal evropským zemím podle jejich souhlasného či odmítavého přístupu k rozpoutání irácké války. Za pouhé tři roky vývoj v Iráku i v Americe ukázal, že Rumsfeld nálepky prohodil: „nová“ Evropa byla ve skutečnosti ta, která od počátku dokázala rozpoznat pochybenost rozhodnutí Washingtonu, předpovědět jeho neblahý dopad na pozici Západu ve světě a distancovat se od něj. „Stará“ byla ta, která bezmyšlenkovitě - jak byla zvyklá - viděla záruku bezpečnosti tam, kde se ve skutečnosti rodilo nebezpečí.
Nebylo by špatné, kdyby jedním z důsledků povolebních změn ve Washingtonu bylo také narovnání partnerského vztahu mezi „novou“ Amerikou a (starou dobrou) Evropou. K tomu ovšem by bylo třeba, aby se v Americe skutečně stalo cosi „nového“ a aby na to Evropa dokázala reagovat jako sebejistý, silný, jednotný partner. Pak by transatlantický tandem dokázal zázrak, který se asi jinak v dnešním bolavém a nebezpečném světě nestane.
