I když papež Benedikt XVI. ve své přednášce na univerzitě v Řezně citoval šest století stará slova byzantskéhho císaře Manuela II., od nichž se později lehce distancoval, obávám se, že se připojil k těm, kdo v západním světě tak nešťastně plní největší přání islamistických teroristů. Ti přece nechtějí nic jiného, než přesvědčit muslimy celého světa o tom, že Západ vyhlásil válku islámu, ne jim.
„Šířit mečem víru…“
Džihád (svatou válku) nehlásá dnes islám, ale islamismus, náboženský fundamentalismus, či možná ještě přesněji lidé skrývající za zástěrkou „jedině správného výkladu” koránu vlastní chorobnou touhu po pokoření Západu a po moci nad zeměmi islámu. Šířit víru mečem přikazuje muslimům ve svých provoláních z hluboké ilegality „teoretik“ al-Kaidy, Ajman az-Zawáhirí.
Možná mi namítnete, že ani vlády arabských zemí ani duchovní vůdcové islámu se nijak výrazně nedistancují od teroru fanatiků islamismu (kteří možná zase až takovými fanatiky své víry nejsou, protože jejich cílem je dobývat a rozvracet, nikoli obracet na víru.).
Nejdřív k té námitce: je správná. Ale přesto nezbytnou součástí boje s islamistickým terorismem musí podle mne být důsledná diferenciace mezi islámem a islamismem, mezi náboženstvím stamilionů a jeho zvrhlou podobou, nebo ještě lépe jeho zneužitím. Vlády arabských režimů a předáci umírněného islámu, kteří jsou sami šířením radikalismu mezi muslimy ohroženi, se neodvažují rezolutně potlačovat šílení islamistů, protože si nejsou jisti, že Západ je schopen a ochoten důsledně oddělovat plevy od zrna. Mluví-li Washington o islámském terorismu (islamic terrorism), rozmnožuje automaticky řady svých nepřátel mezi muslimy. Slovo islamistic přitom existuje. Ale ne ve slovníku anglofonních politiků. V jiných jazycích umějí politici (většinou) mezi oběma výrazy rozlišovat. Zawáhirímu, bin Ládinovi a jim podobným používání termínu islamic terrorism usnadňuje přesvědčování stále širších muslimských mas o tom, že Západ je ve válce s islámem, a ne s terorem. Žádná arabská vláda, žádný umírněný imám se dnes nespolehne na to, že je Západ zachrání, odváží-li se rezolutně vystoupit proti radikálním náboženským hnutím. Nehodlají riskovat, že vzápětí se stanou novým terčem zfanatizovaných davů. Což se pravděpodobně stejně jednou stane. Revoluce ve světě islámu má předurčenu náboženskou podobu, ne marxistickou.
„Jednat proti rozumu odporuje přirozenosti Boha.“
To je základní postulát, který ve svém traktátu proneseném před týdnem v bavorském Řeznu rozvádí Benedikt XVI. A další papežův citát byzantského císaře z konce 14. století, Manuela II. Paleologa, říká: „Bůh si nelibuje v krvi.“ V diskusi, kterou jsem včera poslouchal ve francouzském rozhlase, rozhořčená dáma papeži připomněla Bartolomějskou noc (zmasakrování hugenotů), násilné obracení na víru a vraždění indiánů v Mexiku a střední Americe, inkvizici, v níž se na hranici „duše očišťovala ohněm“. Mohl na to vše papež zapomenout? Nezapomněl, ale připomínku neblahé minulosti církve zahalil do akademických slov: "Poctivě je třeba poznamenat, že v pozdním středověku se v teologii vyvinuly tendence, které syntézu mezi řeckým (rozuměj „rozumovým, „racionálním”- pozn.Z.V.) a křesťanským duchem rozlomily,” řekl Benedikt XVI. a pokračoval slovy ještě učenějšími.
Islamisté (zejména Zawahirí) horlí pro znovudobytí Andalusie. Vlastně tím vyzývají svým zvláštním způsobem vyjadřování k ovládnutí Evropy. Zapomínají, že během těch sedmi století arabské přítomnosti na Iberském poloostrově dokázaly spolu v Andalusii žít a vzájemně se oplodňovat tři odlišné kultury. V době, kterou vnímáme jako temnou noc v historii ostatního západního světa, zněla z Andalusiie jména jako Averroes (arabský filosof, lékař a právník), Maimonides (židovský teolog, filosof, lékař) nebo Ibn Khaldun (muslim, kterého i Arnold Toynbee uznává za zakladatele moderní historie).
Může být užitečné připomínat dnes muslimům i křesťanům tu zapomenutou koexistenci kultur, spíš než jim připomínat šíření víry mečem. A rozhodně pomůže vyvarovat se všeho, co svět posunuje ke střetu civilizací. To neznamená nebojovat s terorismem. Naopak, znamená to bojovat právě jen s terorismem, a ne s islámem, kterým se teroristé rafinovaně kamuflují.
