Jednou jsem na otázku, co je pro vás Francie, řekl, že laboratoř. Od té doby zpytuju svědomí, ale stejně si myslím, že právě tohle nejvíc odpovídá pravdě. Teď právě ve francouzské socio-politické "laboratoři" probíhá zajímavý "experiment". Pojmenovali si ho CPE (contrat de première embauche - smlouva o prvním zaměstnání), odhlasovali o tom zákon v parlamentě, a teprve potom vypuklo malé, typicky francouzské peklo. Jenže já se teď musím vrátit na začátek.
Každý čtvrtý mladý člověk bez práce
Jsou zóny, například předměstí velkých měst, kde je procento nezaměstnaných mezi mladými ještě vyšší. Je tomu tak už dost dlouho, ale teprve nedávné nepokoje v předměstských sídlištích (listopad 2005) udělaly z nezaměstnanosti mládeže problém dnešní Francie číslo jedna.
Při svém nástupu do úřadu před osmi měsíci vyhlásil premiér de Villepin boj proti nezaměstnanosti za svou prioritu. Moc toho zatím neudělal a nezaměstnanost ještě maličko stoupla. Po žhavém loňském listopadu musel už de Villepin opravdu udělat něco, co by otevřelo cestu k práci právě mladým.
V devadesátých letech řešila levicová vláda stejný problém. A to tak, že mládež - většinou právě předměstskou mládež z přistěhovaleckých rodin - zaměstnala na Státních drahách a ve státní MHD (hlavně v pařížském metru) jako bezpečnostní a „pomocnou“ službu. Problém tedy řešila tehdejší vláda ze státních peněz. Brala všem, dávala chudým.
De Villepin není levicový politik. Nabídl tedy zcela jiné řešení: pobídl podniky k náboru mladých nezaměstnaných (a často zcela nekvalifikovaných) tím, že jim nabídl výjimku ze zákoníku práce. Do dvou let po přijetí mohou každého nového zaměstnance mladšího 26 let propustit bez udání důvodu. To jim má dodat odvahy k přijímání i problémových výrostků.
Už před tím, než návrh zákona o Smlouvě o prvním zaměstnání předložil do Parlamentu, čelil de Villepin mohutným útokům zleva a od občanské společnosti. Mladí nezaměstnaní a také odborové organizace nechtěli v jeho návrhu zákona vidět víc, než právě jen to propouštění bez udání důvodu. Vláda má ale v parlamentu pohodlnou většinu. Tam tedy de Villepin na odpor nenarazil. Zákon je odhlasován. Ale to teprve je ta chvíle pro francouzský model demokracie!
Hlasování v ulicích
Je to tak čím dál častěji. A čím dál častěji to vyvolá změny, k nimž normální postupy parlamentní demokracie společnost nedovedly. Ve zcela nedávné historii už francouzská ulice svrhla vládu Juppého, nadiktovala výsledek prezidentských voleb (82% pro Chiraca ve druhém kole, když v prvním nedostal ani 20%), přinutila k ústupu několik vlád, zahnala do kouta extremistu Le Pena a rezolutně se vyjádřila proti xenofobii. A v „šedesátém osmém“, v květnovém povstání studentstva, udělala do politické historie Evropy tak hluboký zářez, že ještě dnes si ho veškerý tisk připomene, když „studenti“ obsadí a pustoší Sorbonnu.
Ty uvozovky o řádku výš mají už také historický a typicky francouzský význam. Francouzština má jeden těžko přeložitelný výraz: les casseurs. Přeložím to doslova, i když ne moc hezky: rozbíječi. a menšina ještě na univerzitním stupni nestudovala vůbec. Na jiných francouzských univerzitách byl průběh manifestace klidný. Hovořit tu o duchu „května osmašedesátého roku“ bylo tedy trochu ukvapené. Ale jen to, že byl připomenut, sehrálo roli. Studenty a odbory to povzbudilo k přípravě dalších manifestací.
Premiér těžko může odhlasovaný zákon stáhnout zpátky. Jeho konfrontace s francouzskou „přímou demokracií“ se zdá nevyhnutelná. Přestal být populární, ale mně v této chvíli přesto přese všechno připomíná Garryho Coopera ve filmu V pravé poledne. Byla to impozantní role. Dokáže ji de Villepin sehrát stejně působivě?
