Od doby, kdy všichni mluvili o atomovém věku, už uplynulo pár desetiletí. Padly první (a jako zázrakem dodnes poslední) atomové bomby, vyplula první atomová ponorka, stavěly se atomové elektrárny… Jaderná energie měla buď svět zničit, nebo mu odhalit netušené obzory.
Studená válka nepřerostla v horkou právě díky odstrašující síle jaderných zbraní. Na jaderných zbraních byla dokonce založena šílená, ale fungující „strategie vzájemného odstrašování” spočívající v hromadění jaderných zbraní v takových kvantech, že by se s nimi dalo mnohonásobně skoncovat s veškerým životem na planetě.
Co se mírového využití atomu týká, jaderný entusiasmus shořel v radioaktivním mraku z Černobylu. Nad jadernou energií zavládly rozpaky, jadernou zbraň neutralizovala jednak smlouva o nešíření, jednak vědomí jaderných mocností, že je momentálně nic nenutí riskovat zničení života na planetě.
Chiracova ztráta paměti
Také Francie na čas zapomněla na svou „force de frappe” – na „údernou sílu”, jak říkali Francouzi svým jaderným zbraním, když se z vůle de Gaullovy rozhodli nespoléhat na jaderné zbraně NATO, či vůbec raději nespoléhat na NATO, (jež muselo opustit Paříž a uchýlit se do Bruselu) a být vždy za všech okolností schopni se bránit sami, a to tou nestrašnější ze všech zbraní.
Současný francouzský prezident má do de Gaulla daleko. Před světem riskuje zesměšnění, kdykoli sahá k degaullovským gestům. Je ale možné, že doma ve Francii degaullovskou pózou stále ještě imponuje. Není to nic specificky francouzského. Silná gesta jsou všude osvědčenou (i když někdy poslední) zbraní politiků. V čem přesně spočívá to Chiracovo silné gesto?
Chirac hrozí jadernou zbraní „státníkům kteří by vůči Francii nasadili teroristické prostředky nebo kteří by měli v úmyslu použít proti Francii jakýmkoli způsobem zbraně hromadného ničení” (ZHN). Jeho slova silně připomínají situaci, v níž americký prezident hrozil Saddámu Husajnovi preventivním útokem na Irák, bude-li hromadit ZHN, aby jimi v budoucnu mohl ohrožovat bezpečnost Spojených států. Americkou „preventivní válku” tehdy Francie (stejně jako další evropské státy) energicky odmítla a pohrozila, že ji bude v Radě bezpečnosti vetovat. Kdeže loňské sněhy jsou! (Čili v rýmech: Où sont les neiges d’antan, Monsieur le Président!). Chirac popřel sám sebe.
Podle listu Le Figaro existuje jedna věc, která ospravedlňuje Chiracovu jadernou hrozbu adresovanou proradným státníkům. Je to prý termín odstrašující síla. Chirac chce podle Le Figaro od použití ZHN proti Francii a jejím „životním zájmům” jen odstrašovat. Přece když už jednou odstrašující síla jaderných zbraní zabránila světovému konfliktu dvou supervelmocí, jistě to bude fungovat i proti nějakému nezodpovědnému režimu.
Nutno přiznat, že Chirac výslovně řekl, že jadernou zbraní nehrozí mezinárodnímu terorismu. Nikdo si nemá myslet, že francouzský prezident chce atomovkou bojovat proti sebevražedným útočníkům. Pomlčel ale o tom, že největší nebezpečí použití ZHN hrozí dnes právě ze strany mezinárodního terorismu.
Myslel vůbec na Irán?
Spolu s Německem a Velkou Británií se Francie podílí na jednáních evropské trojky s Íránem o tom, aby Írán přestal usilovat o vývoj jaderné zbraně. Francie už byla nucena dementovat, že hrozba jejího prezidenta byla určena přímo prezidentu íránskému. Možná by Francii svět věřil, kdyby to dementi formulovala tak, že Chirac na Írán v tu chvíli docela zapomněl. Vždyť Ahmadínežádovi vlastně nabídl, ať francouzskou hrozbu vztáhne na Írán a ať ji pak použije - jak vůči světu, tak hlavně vůči Íráncům - jako další argument k odmítnutí výzev k tomu, aby se Írán vzdal práva na vývoj jaderné zbraně.
Nejsmutnější na celé té záležitosti je to, že ten slavný „atomový věk” zřejmě ještě nemáme za sebou. Hlavně tu jeho horší stránku. U té lepší – té energetické – si myslím, že se brzo shodneme na tom, že jaderné řešení energetických problémů je nevyhnutelné.
