Po "selhání systému", ještě selhání politiků! Jen asi čtyřiadvacet hodin žil svět v iluzi, že americká finanční krize s dalekosáhlým globálním dosahem je už zažehnána, protože v americkém kongresu se politici dohodli na schválení Bushova "záchranného plánu".
Dohoda nakonec ztroskotala!
Ztroskotala na hlasech nejkonzervativnějších republikánů. Ti prý nestrávili tato slova předsedkyně sněmovny, Demokratky Nancy Pelosiové: Kdypak po vás někdo naposled požadoval 700 milionů dolarů? Tu příšernou sumu nás bude stát selhání Bushovy administrativy v hospodářské politice. Je to politika postavená na rozpočtové aroganci, na zobecnění názoru, že všechno je možné, na neexistenci regulace, dohledu a discipliny uvnitř systému.(…) My Demokrati věříme ve volný trh. V takový volný trh, který má za úkol vytvářet - a také umí vytvářet - pracovní příležitosti, hodnoty a kapitál. Ale nevěříme ve volný trh ponechaný vlastní svévoli a plodící chaos.
Přes tuto kritiku Bushovy hospodářské politiky, kterou předsedkyně sněmovny reprezentantů pronesla asi v osudově nevhodnou chvíli, hlasovali Demokraté v převážné většině pro to, aby se Bushův „záchranný plán“ aplikoval, protože jeho ztroskotání hrozí nedozírnými následky. Fatální zamítavé gesto republikánů se dá charakterizovat jako zaslepená přísaha věrnosti ideovému dogmatu, ale také - což je zajímavé z hlediska hodnocení Bushových výkonů v úřadu prezidenta USA - jako definitivní odnětí důvěry prezidentovi, který se dogmatu své strany nakonec zpronevěřuje. Republikánští kongresmani si nehodlali připustit, že to Bush činí proto, aby zabránil hospodářské pohromě.
Ale aby bylo objektivnosti učiněno zadost, dodám, že jsem také slyšel (dnes v noci na BBC) výsledky ankety provedené v Americe, kde ani obyčejní Američané neschvalovali „napravování výstřelků Wall Streetu penězi daňových poplatníků, tedy jejich penězi“.
Slova Nancy Pelosiové (citovaná podle prvních i-novin, jež mi padly do ruky, což byl El País) mi neodolatelně připomněla slova Nicolase Sarkozyho, která rovněž zazněla na washingtonském Kapitolu, před americkými kongresmany shromážděnými v Senátu na jeho počest: V projevu, z něhož se v listopadu loňského roku většinou citovala jen slova obdivu a lásky k Americe, se francouzský prezident nekompromisně distancoval od některých aspektů současné americké politiky a o americké finanční politice řekl doslova toto:
„Ti, kdo milují vaši zemi, která nejlépe světu ukázala výhody volného podnikání, čekají od Ameriky, že bude první, kdo odsoudí scestný vývoj a výstřelky finančního kapitalismu, které dávají volnou ruku spekulaci.(…) Amerika, kterou miluji, povzbuzuje podnikatele a ne spekulanty. Od národa, který vybudoval nejsilnější ekonomiku na světě a neúnavně přesvědčuje o výhodách volného obchodu, také očekáváme, že bude první v prosazování spravedlivé měnové parity.(…) Dolar nemůže zůstat ‘problémem těch druhých‘. Nedáme-li si dobrý pozor, měnové nepořádky se mohou zvrhnout v ekonomickou válku a všichni se staneme její obětí.“
Cituji i pasáž o podhodnoceném dolaru, v níž je narážka na okřídlený výrok amerických ekonomů „dolar je naše měna, ale váš problém“, protože kurz americké měny může i v současné krizové situaci sehrát roli, která znásobí dopad krize na evropské ekonomiky. Sarkozy - už na domácí půdě - svou kritiku amerických praktik na poli finančních (bankovních) spekulací ještě vyostřil: Spekulativní kapitalismus zabíjí podnikatelský kapitalismus, řekl.
Změní se praktiky finančního kapitalismu?
Francouzský prezident od té doby tyto své názory jen prohluboval a dovedl je v projevu proneseném minulý čtvrtek v Toulonu až k prohlášení, že ve Francii bude stát garantovat bezpečnost a kontinuitu bankovního a finančního systému a že nedopustí, aby ani jediný občan ztratil byť pouhé jedno euro ze svých vkladů jen proto, že by jeho banka nebyla schopna dostát vůči němu svým závazkům. Jako předseda Evropské unie svolává do Paříže takřka celý finanční a politický svět k poradě o potřebných změnách v systému správy světových financí. Hodlá také dát současnou finanční krizi na první místo agendy říjnového summitu Unie. V jakém duchu se tam asi ponesou jeho případné návrhy na potřebná opatření na úrovni evropských financí o tom svědčí například tento jeho výrok z téhož projevu: Evropa musí být schopna překonat svá dogmata. Co se za tím konkrétně skrývá, napovídá další Sarkozyho výrok: Stát by měl (do finanční a bankovní sféry) zasahovat poskytováním kaucí, garancí, kapitálovými vklady nebo i změnami bankovních předpisů.
Také předseda Evropské komise José Barroso vyslovil v uplynulých hodinách plný souhlas s použitím veřejných peněz pro tyto účely (konkrétně pro záchranu bankovního domu Fortis). A vlády v posledních hodinách téměř jedna přes druhou ujišťují, že budou garantovat vklady v případě krachu bank. Naposledy jsem to četl dnes ráno o irské vládě. Komisař EU pro zahraniční obchod Peter Mandelson prohlásil v BBC: Doufám, že v Evropě nebudeme svědky takové nezodpovědnosti a politické stranickosti politiků a volených zástupců, jaké vidíme ve Washingtonu. Zatím tato prohlášení vlád svědčí o tom, že snad opravdu ne. I když takovéto využití veřejných financí pro záchranu soukromého bankovního systému není jistě optimální a ideální. Což v této chvíli podotýkám jen na okraj.
A aby i v tomto komentáři platilo, že kdo řekne A má také říci B, dodám že velmi výrazně umístěný úvodník víkendového Financial Times se pod titulkem „Ke chvále volného trhu“ naléhavě zastává zásad liberální ekonomiky.
Nebudou-li v příštích dnech všichni - i teoretici ekonomických systémů a tržních mechanismů - zaměstnáni horečným vyléváním vody z potápějící se globální lodi, nastane zřejmě čas velkých slovních soubojů o principy a hodnoty, o místo morálky ve spekulativním finančnictví, o způsoby ochrany vkladů a o vhodnost trestů za nezodpovědnost, neúměrné riskování a hazard, o zlatých padácích ani nemluvě.
