Každé volby v prostoru Evropské unie - a samozřejmě i kolem ní - trochu mění tvář Evropy. Zejména, když dvoje volby ve dvou velkých zemích dopadnou podobně.
Minulou neděli volili Španělé poslance, Francouzi starosty
Nehodlám ty dvoje volby srovnávat, protože měly různý charakter. A navíc, Francouzi půjdou ještě za týden do druhého kola obecních a kantonálních voleb. Ale oba národy volily spíš představitele levice než zastánce pravicového liberalismu nebo konzervativizmu. V tom si byly ty volby podobné a tím (zůstane-li ta tendence Francouzům i v druhém kole) oba národy vysloví shodný či aspoň podobný politický názor, který má i svůj evropský rozměr.
K dalším podobnostem volebních výsledků ve Francii a Španělsku patří fakt, že krajní politické strany ztrácely význam a v obou zemích se utvrzovala tendence k jakési polarizaci mezi dvěma hlavními ideovými směry: liberalismem a socialismem sociálně-demokratického typu, a mezi jejich politickými představitelkami. Ve Francii to je UMP (Svaz pro lidové hnutí) a Socialistická strana; ve Španělsku Lidová strana (PP) a Socialistická dělnická strana (PSOE). Právě mezi těmito dvěma směry a jejich předními zastánci probíhá také hlavní politická diskuse uvnitř Evropské unie.
K odlišnostem těch dvojích voleb patří především fakt, že Španělé potvrzovali současný politický kurz své země - socialisté v čele s Rodríguezem Zapaterem už mají jedno vládní období za sebou. Španělé jim teď tedy dali najevo, že je až tak moc nezklamali. A naopak, že Lidové straně někdejšího premiéra Aznara, vedené do voleb současným předsedou strany Marianem Rajoyem, nedůvěřují natolik, aby si přáli změnu základní politické orientace země. A to jak v domácí, tak v zahraniční politice.
Ve Francii naopak bylo první kolo obecních voleb protestním hlasováním. Bylo pokračováním všech těch sondáží veřejného mínění, v nichž prezidentova osobnost i prezidentova politika zvolna ztrácely důvěru voličů, kterou Sarkozy dostal v květnu loňského roku v prezidentských volbách.
Tato interpretace volebního výsledku se ovšem nedá přeceňovat. Zejména ve Francii, kde ještě může druhé kolo obecních voleb vítězství socialistické levice v obecní politice oslabit nebo negovat. Ostatně v obou zemích, jak ve Francii, tak ve Španělsku, nešlo o vítězství příliš výrazné a jednoznačné. To se dá vykládat tak, že voliči jsou v současné situaci, kdy vývoj v jejich zemích určují spíš vlivy globální než domácí, bezradní, když si mají pro řešení svých každodenních starostí a starostí své země vybrat spíš vládu pravicovou než vládu levicovou nebo naopak. Pro příklad půjdu do Španělska: tam - stejně jako mnohde jinde - narušily v posledních měsících dlouhodobý růst kvality života důsledky otřesů, kterými procházejí světové finanční trhy, a které v globálním měřítku vyvolala americká krize hypotečních úvěrů. Voliči neočekávali, že by momentální problémy, jako je třeba zvyšování nezaměstnanosti, mohla odstranit výměna vlády. Také proto tedy nevsadili na změnu.
Sarkozyho poučná chyba
Spíše než s výsledkem voleb ve Španělsku srovnávali Francouzi to, co první kolo jejich obecních voleb znamená pro celonárodní politiku. S tím, co se od svých voličů dozvídal prostřednictvím hlasovacích lístků Sarkozyho předchůdce v Elysejském paláci, Chirac: ve chvíli zklamání voličů nad nenaplněným očekáváním, nemůže Sarkozy udělat to, co ve stejné situaci mohl udělat Chirac: nemůže odvolat premiéra a tímto gestem svést neúspěchy na něho nebo na celou vládu. Sarkozy totiž vzal vládu do svých rukou a z premiéra udělal pouhého prezidentova asistenta. Za Chiraka postihl „spravedlivý hněv lidu“ sesazené nebo „dobrovolně“ odcházející premiéry: Alaina Juppého a Jeana-Pierra Raffarina. Prezident zůstával neotřesen, jen mírně diskreditován, a to stejně jen u těch, kdo si pamatovali, že to byl on sám, kdo dělal ty nejhorší chyby. Sarkozyho premiér François Fillon a ministři Fillonovy vlády dostali v prvním kole voleb od voličů absolutorium, tj. prošli do druhého kola na prvních pozicích, a někteří dokonce získali potřebný počet hlasů už v prvním kole. Takže jich se druhé kolo voleb už týkat nebude.
Ještě se v závěru vrátím k té změně na tváři Evropy, o níž jsem mluvil v první větě tohoto komentáře. Vracím se k ní ovšem jen proto, abych dodal, že ji bude možné definovat až po druhém kole francouzských obecních voleb. A ještě lépe po dubnových parlamentních volbách v Itálii, kde už zase není tak naprosto jasné, jako to bylo hned po nedávném rozpadu vlády levého středu Romana Prodiho, že se teď politické kyvadlo zase zákonitě zhoupne zleva doprava. Liberálu Silviu Berlusconimu roste na politickém kolbišti velký soupeř: římský starosta Walter Veltroni.
Takže nashledanou u stejného tématu po nejbližších dalších dějstvích evropského, nikdy nekončícího volebního dramatu.
