Předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) v rozhovoru pro pořad Události, komentáře odmítl, že by pod prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů o česko-čínských vztazích připojil svůj podpis. Podle svých slov ho podpořil jen ústně. Vydání provolání, jež kritici označují za přehnaně servilní, iniciovalo ministerstvo zahraničí, které si tím chtělo usmířit Čínu, již pohněvala schůzka ministra kultury Daniela Hermana s tibetským dalajlamou.
Pane předsedo Štěchu, zpětně nahlíženo, bylo u prohlášení, které jste zaštítil svou osobou, všechno v pořádku?
Chci znovu zopakovat, že žádné prohlášení podepsáno nebylo. Já jsem nic nepodepisoval, protože podpis je něco jiného než podpora tomuto prohlášení. K prohlášení se ale samozřejmě hlásím, protože jeho forma není v naší zemi neobvyklá. Tři roky zde máme formu společných setkání nejvyšších ústavních činitelů a vydávání společných prohlášení. Ta setkání se konají minimálně jednou za půl roku na Pražském hradě a my zaujímáme stanoviska a snažíme se sladit názory k důležitým otázkám zahraniční a bezpečnostní politiky, aby každý ústavní činitel nemluvil jinou řečí.
Forma proto nebyla mimořádná, nebyla ani první a vzešla z toho, že se ministr zahraničí Lubomír Zaorálek pokusil situaci (čínskou nevoli k přijetí dalajlamy ministrem kultury – pozn. red.) řešit v rámci svých kompetencí. Nepodařilo se mu to, zkonstatoval, že je zde problém, protože to (přijetí dalajlamy) bylo v diplomacii velmi neobvyklé, a proto přišla i česká reakce.
Takže ono prohlášení bylo nadstandardní, nebo nestandardní?
Senát se několikrát v minulosti vyjádřil k tomu, že chce být spolutvůrce zahraniční politiky a považovali jsme za nutné to prohlášení vydat. Důležitý je jeho obsah, ten už dneska nikdo nezpochybňuje. Je naprosto v souladu s naší zahraniční politikou.
Pokud jde o formu, musím zopakovat, že nebyla neobvyklá. Mám k dispozici několik dalších společných prohlášení ústavních činitelů k důležitým politickým záležitostem, jako byla problematika jaksi boje proti Islámskému státu. Musím trvat na tom, že to nebylo neobvyklé a že to nebylo překročení pravomocí předsedy Senátu.
Kdo vás požádal o to, abyste prohlášení podpořil?
Ministerstvo zahraničních věcí.
Štěch: O zveřejnění jsem se nestaral
Věděl jste, že bude zveřejněno?
Když jsem vyjadřoval souhlas se zněním, vůbec jsem se neptal, jakým způsobem bude s prohlášením pracováno, protože jsem předpokládal, že ho dostanou do ruky profíci. Požádal jsem poradce, aby mi řekl, jestli je znění prohlášení v pořádku v kontextu zahraniční politiky České republiky a strategického partnerství s Čínou. Odpověděl, že je naprosto přesné, že jde jenom o stručný výtah. Řekl jsem „dobře“, zavolal, že souhlasím a dál to neřešil, protože od toho je tady ministerstvo zahraničních věcí a vláda. Senát není tím vykonavatelem té zahraniční politiky, i když se na ní samozřejmě podílíme. Žádné pravomoci jsem nepřekročil. Nic špatného jsme neudělali.
A říct chci ještě jednu věc: Ve středu následujícího dne byla schůze na Senátu. Prohlášení už bylo medializované, a nikdo na to nijak nereagoval. Myslím si, že se toho chopili někteří lidé, kteří z toho chtějí vytřískat politický kapitál – a obrátí se to proti nim. Osobně se domnívám, že se to přetřásá jenom v českém rybníku a že to zahraničí vůbec nezajímá.
Loni prezident Miloš Zeman prohlásil, že u něj má americký velvyslanec dveře zavřené. Najdeme někde v databance, že jste psal s panem Hamáčkem, Zaorálkem a Zemanem dopis do Spojených států, ve kterém byste uvedli, že naše politika vůči Spojeným státům zůstala beze změny?
Najdete to, že jsem na nejbližší státní svátek šel na americké velvyslanectví a pronesl projev, ve kterém jsem ujistil, že naše vztahy se Spojenými státy i naše závazky v NATO nejsou tímto vůbec změněny a že Senát a já osobně postupujeme stále stejně.
A nestačilo v tomto případě totéž co v případě Číny? Tedy vydat prohlášení?
Nestačilo, protože tehdy se celá záležitost odehrávala na úrovni velvyslance a já sám jsem to zkritizoval, protože jsem to považoval za hrubou chybu. Kdyby mně tehdy ministr zahraničních věcí nebo jiný představitel vlády požádal, abychom udělali schůzku nejvyšších činitelů k zahraniční politice, tak bych na ni určitě šel a panu prezidentovi bych řekl, že to (jeho postoj) je hrubá chyba.
Čínská armáda vtrhla na území nezávislého Tibetu v říjnu 1950. Po povstání 10. března 1959 tam byl nastolen systém vojenských kontrolních výborů, od roku 1965 je Tibet čínskou autonomní oblastí. Podle svědectví mnoha aktivistů a pozorovatelů jsou v Tibetu stále porušována základní práva jako svoboda slova, politické a náboženské vyznání nebo kulturní identita. V důsledku cílené migrace čínských obyvatel se Tibeťané stali ve své zemi menšinou.
Do české zahraniční politiky vnesly otázku podpory a ochrany lidských práv listopadové dny a tandem ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera a prezidenta Václava Havla, kteří měli oba jako bývalí signatáři Charty 77 zkušenost s komunistickým kriminálem. Sama Charta 77 navíc vyzývala československé úřady k dodržování tzv. helsinského aktu, jejž ČSSR signovala a který se zavazoval právě k ochraně lidských práv.
Lidskoprávní problematika se tak na začátku 90. let stala jedním z hlavních témat československé (a později české) zahraniční politiky, Václav Havel opakovaně projevoval slova podpory opozičním aktivistům v zemích s nedemokratickým režimem (Čína, Kuba) a s dalajlamou ho pojilo osobní přátelství. Díky němu se také tibetský duchovní vůdce opakovaně účastní konference o lidských právech Fórum 2000.
Od akcentu na lidská práva tuzemská diplomacie začala ustupovat za vlád ODS, vztahy s Čínou ale zintenzivnil až kabinet sociální demokracie a ANO; za jeho působení došlo k opětovným cestám nejvyšších vládních představitelů do Číny, uzavření partnerství mezi Prahou a Pekingem i návštěvě čínského prezidenta v Česku.
