Titul díla Johanna Wolfganga Goetha si v roce 1968 půjčil vynikající český filmař Karel Vachek, aby ho použil jako paradoxní název celovečerního dokumentárního filmu o volbě prezidenta republiky po abdikaci Antonína Novotného. Je to syrový příběh o zákulisí „pražského jara“. V současnosti si vzít toto pojmenování pro aktuální stav společnosti působí už nikoliv pouze paradoxně, ale spíše už absurdně, ba cynicky. Blížící se volby nás rozervaly ve vzájemné nenávisti. To, čemu se říkalo zpočátku eufemisticky „negativní kampaň“, změnilo se ve štvanici na své bližní, v hon každý na každého a všichni na všechny, plný urážek a faulů. Hrubost, ba sprostota byly ve zdejší politice definitivně povýšeny na normu. Hulvátství je zbagatelizováno. Do té míry, že si jeho inflací politici pootevřeli zadní vrátka pro případ, že se i ty největší politické antagonismy nakonec budou pro nějaký ten kšeft potřebovat. Společnost, zvyklá na neomalenosti jako na banalitu, si možná ani už není schopna položit v případě nějaké zdánlivě nepochopitelné koalice otázku: „Jak se mohou spojit k vládnutí, když si před chvílí tak odpudivě nadávali?“ Podvědomě si odpovíme: „A proč ne, vždyť jsme všichni stejní sprosťáci. Tak, kluci: co jsme si, to jsme si… spolčenci, vynadejte z plných plic těm, na které při vašem handlu nezbylo!“
Spřízněni volbou
Pozoruhodné je, jak si tuto „kulturu“ vztahů a komunikace rychle osvojili od svých politiků i jejich občané. Kterak jim rozumějí. Internetovými diskusemi tiše prokydává hnůj a teče močůvka. Zábavné bylo by vzpomenout starého dobrého Voltaira: „Nesouhlasím s Vaším názorem, ale do konce života budu hájit Vaše právo ho svobodně říkat.“ Starodávná etika břitkého satirika a debatéra je pro smích. Dneska fungují jiné normy polemiky: „Nejraději bych tě s těmi tvými pitomostmi zašlapal do země, hnusný idiote!“ Což je ještě velmi mírné vyjádření. V nenávistnosti anonymních politicky polo či negramotných diskusí je cítit ještě silnější notu.
Věru, zajdete-li na spory o fotbale či hádky o tom, jestli je lepším trenérem reprezentačního hokejového týmu Vladimír Růžička, či byl-li by jím Alois Hadamczik, je úroveň většinou vyšší než v debatách politických. Včetně vzájemné ochoty se naslouchat. Rowdies sportovní jsou střízlivější než zastánci politických uskupení a otupělé víry v hesla a sliby, kterými za sebou lákají veřejně činní krysaři své milé myši. Tito myšilovové zjistili, že nejlepší a nejchutnější syreček pro ostré zoubky jejich voličských hlodavců je hovadství.
Výjimky mezi politiky, promiňte, ale bojím se vás jmenovat, abych nepřivolal na vaše hlavy spršky splašků!
Přestože nás čas předvolební navzájem tolik rozeštval, myslím si, jak už jsem naznačil výše, že jsme jím spřízněni. Spřízněni v oné nenávisti, zlobě, sprostotě, odpudivosti, smradu a slizu, které po sobě navzájem lijeme, stříkáme a házíme. Páchneme tou směskou už všichni. Když z toho občas někdo vystrčí hlavu, nesnaží se změnit tón, ale přilije hnojůvky do žumpy nařčením, že to začali „ti druzí“. A sotva se už navzájem dokážeme rozeznat. Spolčeni ve vzájemném odloučení. Hezké příští předvolební dny!