Je to snad jen škodolibost nějakého satyra, že se v čase adventním urodili v českém politickém chlívečku hned dva potenciální spasitelé? Expremiér Jiří Paroubek se svou novou stranou LEV 21 a miliardář Andrej Babiš v čele hnutí ANO 2011 rozhodně netrpí nedostatkem sebedůvěry ani nešetří velkými slovy. Oba slibují modré z nebe, Paroubek dětské pleny a oblečení osvobozené od DPH, výhodné půjčky na byt, jednotnou výši porodného a společné zdanění manželů s dětmi. Babiš se kasá, že zamete se „šílenou korupcí“ a vyhraje příští volby. V části veřejnosti oba vzbuzují jisté naděje; Paroubkovy Národní socialisty – Levici 21. století by podle průzkumu STEM volila necelá pětina lidí, Babišovu Akci nespokojených občanů označila za důvěryhodnou skoro třetina respondentů v průzkumu společnosti SANEP.
Horší je to s důvěryhodností samotných lídrů. Jak zjistil SANEP, Paroubka považuje výrazná většina respondentů - přesně 73,4 procenta - za nedůvěryhodného politika. Podle sociologů tak veřejnost dává najevo své znechucení jeho svérázným politickým stylem. Podezřelé jsou i zdroje financování Paroubkovy strany. Jeho bývalý spolustraník David Rath například tvrdí, že „je spousta informací o tom, že část financiérů projektu Jiřího Paroubka jsou ti nejmocnější kmotři ODS„. Podle Paroubka jde o naprostý nesmysl. “Financování strany je naprosto průhledné a stojí za ním pánové Anders a Benda. ČSSD se chová divně od chvíle, kdy jsem skončil jako předseda," brání se Paroubek. Přitom ani Petr Benda nemá nejlepší renomé – z jeho minulého angažmá v teplické sociální demokracii (byl i asistentem šéfa ČSSD Paroubka) se za ním táhne kmotrovská pověst zázračného rozmnožovatele stranické základny.
O mnoho lepší to není ani s důvěrou v šéfa Agrofertu Babiše. Podle SANEPu jej za nedůvěryhodnou osobnost pokládá 53,7 % dotazovaných. Nechápou, jak může kritizovat stávající poměry, když je sám v podezření, že si při budování svého impéria nepočínal legálně. „Můžeme kroutit hlavou nad tím, že proti korupci brojí miliardář, který se zapletl i do tak podezřelé privatizace, jako byl prodej Unipetrolu,“ podivuje se např. komentátor Hospodářských novin Jiří Leschtina. Pověsti někdejšího normalizačního manažera neprospívá ani fakt, že byl veden v tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků StB jako tajný spolupracovník – agent pod registračním číslem25085 akrycím jménem „Bureš“. Milionový kapitál, který hodlá investovat do svých politických záměrů, má ovšem svou váhu a imponuje některým známým tvářím; Babišovu iniciativu podporuje např. jaderný fyzik František Janouch, socioložka Jiřina Šiklová, či spisovatel Michal Viewegh.
Zatímco Paroubkův národněsocialistický převlek a jeho horování pro prvorepublikovou slávu Čs. strany národně socialistické mohou vyvolat pobavené úsměvy, Babišův politický nástup vzbuzuje o to větší obavy, že už teď se v jeho rukou sbíhají důležité ekonomické zájmy. „Babiš sice nemá žádný program kromě hesla “mělo by se krást méně„, zato má však ohromné množství citlivých informací, což je – jak známo – v politice to nejlepší zboží,“ říká Jindřich Šídlo z Hospodářských novin. Analytik Karel Kříž dokonce označuje Babišovy politické aktivity za „největší bezpečnostní riziko“. Podle Kříže mate Babiš mnoho lidí svými miliardami, ale primárně mu jde o moc. V rozhovoru pro MF DNES Babiš prohlašuje: „Já jsem vítěz revoluce. Jednoznačný. Jsem kapitalista, mohl jsem vybudovat firmu, jsem bohatý člověk, v podstatě mi nic nechybí“.
Ještě daleko více nežli šéf Věcí veřejných Vít Bárta chápe Babiš svůj vstup do politiky jako luxusního koníčka či třešničku na dortu svých splněných cílů. Je také o mnoho silnějším hráčem, který se nemíní s nikým dělit o moc. Nepředstírá, že je filantrop, ale samozřejmě chce hrát o hlasy levicových i pravicových voličů. Mluví o vybudování spravedlivější společnosti, funkčního a právního státu. „ANO 2011 by se mohlo stát organizátorem všech hnutí, iniciativ a lidí, kteří chtějí v této zemi zásadní změnu,“ říká a má zřejmě na mysli jakési nové Občanské fórum. „Češi se musejí nechat přesvědčit, že tuto zemi by mohlo řídit nějakých 600 manažerů, a dát jim svou důvěru,“ odkrývá své další plány. A na otázku, zda nemíní parlamentní demokracii nahradit něčím jiným, bezelstně odpovídá: „V parlamentu mají sedět lidé, kteří rádi mluví a rozumějí zákonům. Ale stát by měli řídit lidé, kteří řídit umějí“.
To, že tento člověk s pravověrně komunistickou minulostí po listopadu 1989 plynule přešel i se svým ekonomickým vlivem a finančními prostředky na pozice, které mu umožnily ovládnout celé odvětví, není ani tak jeho vítězstvím, jako spíše prohrou nedotažené ekonomické transformace. Babiš považuje český stát jednoduše za další firmu, jíž by si za své investice rád korunoval své portfolio. A tak kromě očekávání symbolického vánočního příchodu spasitele Ježíše Krista, nelze nevnímat přítomnost těch, jež se za mesiáše pouze vydávají. Ani Paroubek, který se vynořuje jako apoštol na orloji, ani Babiš jako deus ex machina, zjevně nejsou těmi, kdo mohou spasit českou politiku, natož vyvést zemi z hrozící krize. „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?“ Poznáváte? Čípak to asi jsou slova?
