I přes obavy z protestů a varování před atentátem se papežova cesta do Libanonu uskutečnila. „Přijel jsem jako poutník míru,“ řekl Benedikt XVI. na bejrútském letišti. Jeho 24. zahraniční cesta měla být pro blízkovýchodní křesťany posilou ve víře i v úsilí o přežití ve stále nebezpečnějším regionu. Ještě před patnácti lety, kdy Libanon navštívil Benediktův předchůdce Jan Pavel II., byla v „zemi cedrů“ převaha především maronitských křesťanů. Dnes je podle dosud respektované usance Národního paktu z roku 1943 prezidentem Libanonu pořád ještě maronitský křesťan Michel Sulajmán. Podíl křesťanů však představuje už jen méně než polovinu zdejší populace.
Během posledních čtyřiceti let odešlo ze země asi deset milionů Libanonců. Exodus ze „středomořského Švýcarska“, jak se Libanonu říkalo v dobách jeho největší prosperity, začal po občanské válce vyvolané palestinskými militanty. Ti do Libanonu v počtu několika tisíc uprchli po tzv. Černém září z Jordánska, kde se mimo jiné pokusili zavraždit krále Husajna a vyhodili do povětří několik letadel. Když proti nim v roce 1970 zakročila jordánská armáda, vypukly boje, v nichž zahynulo pět až deset tisíc lidí. V Libanonu Palestinci pod vedením Jásira Arafata v letech 1972 až 1982 vyvraždili 30 – 45 tisíc Libanonců. Kromě toho z jihu Libanonu ostřelovali území severního Izraele. Právě před třiceti lety došlo i k zavraždění libanonského křesťanského prezidenta Bašíra Džamáíla.
Při odvetě Libanonců proti Palestincům v táborech Sabra a Šatíla, kde se do té doby skrývali vůdci teroristů, zahynuly další stovky mužů, žen i dětí. Do těchto událostí byl kromě Libanonců a Palestinců zapleten také Izrael (který chtěl zamezit palestinským útokům ze severu) a Sýrie (dlouhodobě usilující o ovládnutí Libanonu). Vedle Sýrie, která až do roku 2001 udržovala v Libanonu čtyřicetitisícovou armádu, se hlavním činitelem narůstající krize stala po roce 1982 militantní šiítská organizace Hizballáh (podporovaná Sýrií a Íránem), jejímž programem je zničení státu Izrael a vytvoření islámského státu v Libanonu. Situaci v zemi neulehčuje ani „arabské jaro“, využívané islamisty k perzekuci křesťanů, ani současná vlna násilností, vyvolaná kontroverzním klipem o Muhammadovi na YouTube.
Když se do tohoto kotle protikladných zájmů rozhodl vstoupit 85letý papež, patrně mu kromě odvahy nikdo nic nemohl závidět. Jeho mise měla dva hlavní cíle: jednak povzbudit libanonskou téměř dvoumilionovou křesťanskou komunitu a jednak se pokusit o uklidnění napětí mezi muslimy a křesťany v celém blízkovýchodním regionu. „Křesťanství a islám v Libanonu žijí po staletí v jednom prostoru. Není výjimkou, že najdeme v jediné rodině obě náboženství. Je-li to možné v rámci jedné rodiny, proč by to nemělo jít na úrovni celé společnosti?“ řekl Benedikt XVI. v promluvě k libanonským politickým představitelům. Poukázal na to, že každý dialog mezi lidmi je možný pouze s vědomím, že existují hodnoty zakořeněné v přirozenosti člověka a tedy společné všem velkým kulturám.
„Arabské jaro“ označil papež za v zásadě pozitivní směřování k výraznější demokracii, svobodě, spolupráci a obnově arabské identity. Nicméně varoval před nesprávným pojímáním svobody, spočívajícím v netoleranci jinakosti. Lidská svoboda je podle Benedikta XVI. vždy svobodou sdílení, má vést k dialogu a nikoliv k převaze jedněch nad druhými. Proto se také „arabské jaro“ má stát pokračováním tisíciletých dějin společného soužití křesťanů a muslimů na Blízkém a Středním východě. V historickém smyslu představil svou zemi i libanonský prezident Sulajman, když ji definoval jako kolébku civilizace a první abecedy, vlast světců i mučedníků, oběť válek a krveprolití i stát ukotvující svobodu projevu a vyznání ve své ústavě.
Před sídlem maronitského patriarchátu v Bkerké, kde papeže přivítalo na třicet tisíc mladých lidí, křesťanů i muslimů z Libanonu a okolních zemí, Benedikt XVI. uvedl, že nastal čas, aby se muslimové a křesťané společně zasadili o ukončení válek a násilí. Vyzval přítomné k „revoluci lásky“ a řekl: „Buďte posly evangelia života a hodnot života. Odvážně odporujte všemu, co jej neguje: interrupcím, násilí, odmítání a pohrdání druhými, nespravedlnosti a válce. Budete-li takto jednat, rozšíříte kolem sebe pokoj“. Zmínil i těžkosti každodenního života v nestabilním prostředí, nedostatek perspektiv a bezpečnosti, ale zároveň apeloval na mladé, aby nerozšiřovali řady libanonských exulantů. „Chceme-li mír, braňme život! Tato logika diskvalifikuje nejenom válku a teroristické činy, ale také každý atentát na život lidské bytosti, tvora chtěného Bohem,“ připomněl papež.
V závěru nedělní bohoslužby na bejrútském nábřeží, jíž se zúčastnilo tři sta padesát tisíc lidí, Benedikt XVI. zdůraznil: „Vyzývám mezinárodní společenství! Vyzývám arabské země, aby jako bratři předložili uskutečnitelná řešení, která budou respektovat důstojnost každého člověka, jeho práva a jeho náboženství! Kdo chce budovat pokoj, musí přestat vidět v druhém zlo, které je třeba odstranit. Není snadné vidět v druhém člověka, jehož je třeba respektovat a mít rád, a přece je třeba tak činit, chceme-li pokoj a bratrství. Kéž udělí Bůh vaší zemi, Sýrii a Blízkému východu dar pokoje srdcí, umlknutí zbraní a konec veškerého násilí!“
Papež přijel do Libanonu v nejkritičtějším okamžiku a poskytl věřícím pomoc, kterou nejvíce potřebovali, řekl o papežské cestě patriarcha Bechara Raï, nejvyšší představitel maronitů. Bohužel, svět zatím marně čeká na pozitivní muslimskou odezvu na papežovy výzvy. Nemají-li ovšem být svéráznou odpovědí hesla muslimských radikálů typu „Těšte se na opravdový holocaust“, „Islám ovládne svět“, nebo „Zabíjejte židy pro mír“.
