Michal Kováč v devadesátých letech ve funkci prvního slovenského prezidenta čelil řadě pokusů o diskreditaci. Podle slovenského novináře Martina Šimečky ovšem projevil velkou odvahu a odolnost. Zejména tehdy, když proti němu vedl negativní kampaň premiér Vladimír Mečiar, na jehož straně byla i média. Kováč tlak ustál. O tom, jaké překážky musel překonávat a jak je vnímané jeho prezidentské období, mluvil Šimečka ve Studiu ČT24.
Šimečka: Kováč projevil velkou odvahu a odolnost vůči tlaku Mečiara
Slovenský novinář Martin Šimečka: Kováč projevil velkou odolnost a odvahu (zdroj: ČT24)
Ve funkci prošel Michal Kováč věcmi, které asi úplně neodpovídají tomu, co by si člověk představoval jako práci prezidenta civilizované země. Byl zvolen 15. února 1993 jako kandidát Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko. Kdy se jeho vztahy s předsedou a tehdejším premiérem začaly komplikovat?
V podstatě velmi brzy, protože Michal Kováč byl na rozdíl od Mečiara, byť byl také nacionalista, v principu demokratický nacionalista, což na Slovensku není úplně obvyklé. Kováč byl zvolen tak trochu proti Mečiarově vůli. Tam byli předtím jiní kandidáti. Ale měl silné postavení ve svém hnutí, protože byl jedním z hlavních strůjců osamostatnění Slovenska.
První taková srážka byla, když chtěl Mečiar udělat ministrem privatizace Ivana Lexu, který se potom stal šéfem tajné služby. Michal Kováč o něm měl velmi špatné mínění a odmítl ho jmenovat. Velice rychle to pak začalo jít do velké rozepře. A je pravda, že od té doby byli v podstatě největší soupeři a úhlavní nepřátelé.
Michal Kováč údajně čelil mnoha pokusům o diskreditaci své osoby i své rodiny. Dokonce proběhly i neústavní pokusy vyslovit mu nedůvěru. Jak to probíhalo?
Těch byla celá řada. Ano, pokoušeli se ho odvolat, samozřejmě na to ale neměli v parlamentu potřebnou většinu. Na Slovensku byla v té době spousta takovýchto pokusů. Mečiar v podstatě neuznával demokratická pravidla.
Nelze mluvit o jedné situaci, tam byla celá řada pokusů. Ale víceméně šlo spíše o tlak veřejný. Mečiar se o něm vyjadřoval velmi negativně na veřejnosti a chtěl tím donutit Michala Kováče k odstoupení. Musím říct, že Michal Kováč v tomto případě projevil mimořádnou odvahu a odolnost. Nebylo jednoduché v té době ani jako prezident odolávat tlaku, když na Mečiarově straně byla média, státní televize, rozhlas a tak dále a Mečiar byl opravdu nelítostný soupeř.
Vrcholem potom byl pokus ho přes jeho syna Michala Kováče mladšího diskreditovat. Nejdřív přes to, že Michal Kováč mladší měl být defraudant, a když ani to nepomohlo, aby Michala Kováče staršího zlomili, tak pak jeho syna tehdy unesla tajná služba do Rakouska a to byl asi vrchol tehdejšího sporu mezi Mečiarem a Kováčem.
obrázek
Nynější prezident Andrej Kiska při reakci na úmrtí Michala Kováče mluvil o tom, že je mu líto, že se Kováč nedožil justiční spravedlnosti za únos. Jak probíhalo vyšetřování, jak dalece se podařilo prokázat, že za únosem stála tajná služba a co tomu všemu bránilo?
Že je to prokázáno, o tom dnes není pochyb. Vyšetřovatelé byli odvoláváni, ti, kteří nastoupili po odvolaných, pokračovali ve vyšetřování.
Dnes jednoduše není sporu, že to byla tajná služba organizovaná Ivanem Lexou ve spolupráci s podsvětím. Ale byli to přímo agenti tajné služby, kteří unesli Michala Kováče mladšího. Unesli ho, dali ho do auta, opili ho, polili ho whisky a nalili mu whisky do úst a vysadili ho na rakouské straně. Doufali, že Rakousko vydá Michala Kováče mladšího do Německa, kde bylo podezření, že měl s nějakou firmou něco, za co by mohl být stíhán. Rakušané ale pochopili, že jde o politický únos a Kováče vrátili na Slovensko.
Problém je jednoduše v tom, že v roce 1998, když odstoupil Michal Kováč, protože mu skončilo prezidentské období, tak se Vladimír Mečiar stal na několik měsíců jako předseda vlády podle ústavy prezidentem, respektive měl jeho pravomoci, protože ještě trvalo několik měsíců, než byly další volby.
Tehdy využil této pravomoci k tomu, že podepsal amnestii na všechny činy související s únosem Michala Kováče mladšího. Problém je dnes v tom, že, byť všichni vědí a je naprosto jasné, kdo je za to odpovědný, nelze ho stíhat, protože amnestie platí. A bohužel i další politická generace v čele s Robertem Ficem odmítá tyto amnestie zrušit, byť ústavním zákonem by to šlo.
V roce 2000 mu nástupce v prezidentském křesle Rudolf Schuster udělil řád Ľudovíta Štúra 1. třídy. Jak je ale hodnoceno prezidentské období Michala Kováče, když pomineme tyto spory?
Myslím, že velmi kladně. Ten začátek vůbec nenapovídal tomu, že Michal Kováč bude tak silný prezident. V těch devadesátých letech, kdy Slovensko procházelo nejtěžším obdobím, byl v podstatě jedinou zárukou jakéhosi právního řádu a legitimity státu i v očích Západu. Předvedl velikou odvahu a choval se velmi dobře. Myslím, že potom všichni kromě Mečiara oceňovali jeho přínos slovenské demokracii. Bez něho by to možná bylo mnohem, mnohem těžší.