Druhé kolo voleb srbského prezidenta jistě ovlivní orientaci Srbska na Západ či Východ. Hraje se o Kosovo, o Evropskou unii, ale i o ruský vliv na Balkáně, potažmo v Evropě a ve světě. Rozdíl mezi oběma prezidentskými kandidáty není v tom, že by jeden souhlasil s chystaným odtržením Kosova a druhý ne, ani v tom, že by jeden bezhlavě usiloval o vstup do Evropské unie a druhý ji zcela odmítal. Oba, jak proevropský současný prezident Boris Tadič, tak radikální nacionalista Tomislav Nikolič, prohlašují, že Kosovo musí zůstat srbské. Bez důrazu na srbské Kosovo by ani nemohli kandidovat na prezidenta Srbska. Ale oba vědí, že jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti je na spadnutí a že řada zemí EU a Spojené státy tento krok proti mezinárodnímu právu i rezoluci RB OSN č.1244 z roku 1999 uznají.
Zatímco Tadič prohlašuje, že by Kosovo jako samostatný stát nikdy neuznal, miliarda euro, zrušení víz a podpis asociační dohody s EU, coby „kompenzace“ za ztrátu Kosova, mu proti mysli příliš nejsou. Prorusky orientovaný Nikolič takové návrhy představitelů Unie odmítá jako „neslušnou nabídku“. Nicméně ani on, ať už doufá v zázrak, že k vyhlášení samostatnosti Kosova nedojde, nebo v kompromis mezi nynějším „státem ve státě“ a úplným odtržením, srbskou budoucnost v EU zcela nezavrhuje. „Neřekl jsem Západu sbohem,“ prohlásil před volbami; vstup do EU však podmínil tím, že nebudou dotčeny „neměnné hranice“ Srbska (podle průzkumu nevládního institutu CESID je udržení srbského Kosova pro 41 procent Srbů důležitější než vstup do EU). Ale i kdyby se Kosovo osamostatnilo, Nikolič by prý s Unií chtěl jednat „o jiných rozvojových možnostech“.
V nedělním prvním kole volby Nikolič ale také řekl, že „Rusko je pro Srbsko mnohem bližší partner“ než Západ. Známé jsou i jeho výroky o Srbsku jako případné „ruské provincii“. Nikolič coby prezident a větší sblížení Srbska s Ruskem straší nejen Albánce v Kosovu, ale i Unii. Kosovští Albánci s vyhlášením samostatnosti váhají právě proto, že se obávají zradikalizování srbských voličů před druhým kolem volby. Ostatně i Španělsko se kvůli baskickým separatistům bojí vyhlášení samostatnosti Kosova před svými volbami. Pokud Albánci odtržení Kosova skutečně vyhlásí a Nikolič bude srbským prezidentem, možná dojde i na jím avizované sankce. Tedy na hospodářskou, energetickou a dopravní blokádu i na přerušení diplomatických vztahů se zeměmi, které jednostranný akt albánských nacionalistů uznají.
Nejzávažnější hrozbou pro Evropu i svět je ovšem Nikoličův záměr umožnit ruskou vojenskou přítomnost v Srbsku. Ruské vojenské základny (a patrně i letiště) v srdci Balkánu - to by bylo přesně v duchu neoimperiální politiky Vladimíra Putina. Nikolič to ví, stejně jako dobře ví, že být zde ruské základny v r. 1999, NATO by si nikdy nedovolilo „humanitární“ bombardování Jugoslávie. Ruská vojenská přítomnost by brzdila extremisty na obou stranách patrně důrazněji než jednotky KFOR. Nemohlo by dojít k útokům Albánců na srbské civilisty v Mitrovici v r. 2004, k vypálení více než 150 pravoslavných církevních objektů a k nucenému exodu tisíců Srbů. A i kdyby NATO po odtržení Kosova považovalo srbskou ekonomickou blokádu za „válečný krok“, jak varoval Bílý dům, sotva by se odvážilo nějakého nového gangsterského kousku proti území s ruskými základnami.
Ruská vojenská přítomnost v Srbsku po vyhlášení samostatnosti Kosova by samozřejmě nebyla v souladu ani s vizí evropské bezpečnosti ani s koncepcí NATO. Rusko stále není standardní demokratickou zemí podle evropských měřítek. Ruští generálové opět hrozí preventivním jaderným úderem, nepohodlní novináři jsou likvidováni, vrah cizího státního občana je slaven jako hrdina a dostává vysokou státní funkci. Přesto Putinovi leží Rusko u nohou, jelikož se mu daří je ekonomicky konsolidovat. Chtěl by Rusku vrátit i velmocenské postavení, ale to se bez starých či nových vazalů podařit nemůže. Proto chytá jihovýchodní Evropu do sítě ruských plynovodů, proto možná sází i na ilegální Kosovo, příhodného trojského koně, s nímž by se vklínil mezi nové členy EU. Lepší strategický výchozí post pro další ruské ambice by si ani nemohl přát.
Rozhodnutí o proevropském nebo proruském prezidentovi ovlivní ve druhém kole hlavně voliči neúspěšných kandidátů. Tadič může získat hlasy příznivců prozápadního Jovanoviče, Nikolič zase podpůrců socialisty Mrkonjiče. Nevypočitatelný je i partner Tadičovy vládní koalice premiér Vojislav Koštunica, který tíhne spíše k Nikoličovi. Vítězství Nikoliče i s hrozivými konsekvencemi v případě odtržení Kosova se v žádném případě vyloučit nedají.
Evropští a američtí politici mají ještě možnost neblahému vývoji předejít. Měli by zvážit, čemu dávají přednost: zda jednoduchému návodu na destabilizaci mezinárodněprávního řádu, nebo obtížnějšímu ale odpovědnějšímu řešení na úrovni znalosti historických příčin světových konfliktů.
