Od ruské agrese do Gruzie navštěvují státníci Vladimira Putina, t.č. ruského premiéra, dříve agenta KGB v bývalé NDR, jen když musí. Nicolas Sarkozy kvůli napadení Gruzie, Mirek Topolánek kvůli odpojení plynu Evropě, Barack Obama kvůli zeštíhlení jaderných arzenálů a logistice boje proti Talibanu. Příliš úspěšní nebyli, Sarkozy úplně naopak, druzí dva jakž takž zachránili alespoň forum dekorum; recidiva ruského vydírání je pravděpodobná kdykoliv.
Zcela dobrovolným a nadšeným návštěvníkem Putina naopak byl šéf ČSSD Jiří Paroubek, nesmazatelný ředitel Restaurací a jídelen, t.č. čekatel na křeslo premiéra v Česku. Ani jeho cesta k Putinovi nebyla rovná, přijel na sjezd bratrské, byť v Rusku opoziční, sociální demokracie, z něhož si „odskočil“ na slovíčko s Vladimirem Vladimirovičem. A to úplně sám, bez obvyklého doprovodu zástupců české ambasády, která jeho návštěvu označila za „nestandardní“. Co si s Putinem opravdu povídali, nevíme, ale jak Paroubek později sám uvedl, ujistil ruského premiéra, že v boji proti radaru v Brdech nepoleví a pokud se po podzimních volbách stane premiérem, bude Putin prvním, koho do Česka pozve. Po kritice v českých médiích, že byl vůči Putinovi nemístně vstřícný, bránil se Paroubek tzv. „politikou všech azimutů“, mající ospravedlnit i jeho loňskou návštěvu syrského prezidenta Bašár al-Asada za peníze strany Baas.
Historické paralely jsou často zavádějící, podobnost Paroubkovy role s rolí Zdeňka Fierlingera, někdejšího předsedy sociálních demokratů, však stojí za zamyšlení. Fierlinger jako vyslanec čsl. exilové vlády v Moskvě do 1945 byl spíše vykonavatelem Stalinovy vůle než loajálním českým diplomatem. Prezidenta Edvarda Beneše přesvědčoval o Stalinových „dobrých úmyslech“ ponechat středoevropským státům svobodu demokratického vývoje. Dokonce Beneše ovlivnil natolik, že ten v tomto duchu apeloval i na amerického prezidenta Roosevelta, aby uspíšil vstup USA do války a poskytl americkou vojenskou pomoc Sovětskému svazu.
Skutečná fakta byla diametrálně odlišná: Stalin v touze po bolševizaci střední Evropy neváhal už v srpnu 1939 uzavřít pakt s Hitlerem, který do sovětské sféry vlivu uvrhl Estonsko a Lotyšsko. Stejný osud potkal Litvu po německo-sovětském čtvrtém dělení Polska v září 1939. Pod hrozbou vojenského útoku Stalin požadoval právo vojenské přítomnosti a zasahování do vnitřních záležitostí pobaltských států a také Finska. Když Finsko odmítlo, Sověti bez vypovězení války (ale se souhlasem Hitlera) Finy napadli a v březnu 1940 zabrali část finského území. V létě téhož roku Rudá armáda obsadila pobaltské státy a ty byly prohlášeny za sovětské republiky. Podobný osud v té době postihl také Arménii, Ázerbájdžán a Gruzii (násilně bolševizovanou již v r. 1921).
Zdeněk Fierlinger (zřejmě již od třicátých let agent sovětské tajné služby NKVD) za války těsně spolupracoval s exilovým vedením KSČ v čele s Klementem Gottwaldem. Po dohodě s ním v r. 1943 svévolně změnil platnost čsl. - sovětské smlouvy na 20 let, čímž předurčil poválečnou závislost ČSR na Moskvě. Předzvěstí úplného konce československé samostatnosti a demokracie bylo Moskvou nadiktované odmítnutí Marshallova plánu v r. 1947; Fierlinger, v té době místopředseda vlády, s tímto ekonomickým i politickým odříznutím od západních spojenců bezvýhradně souhlasil. Po únoru 1948 fakticky zlikvidoval svou sociálně demokratickou stranu a za odměnu se stal členem ÚV KSČ. Prezident Beneš plně prohlédl Fierlingerovu zradu až jako zlomený muž v březnu 1948: „pověsit na nejbližším stromě“, řekl na jeho adresu při návštěvě Václava Černého v Sezimově Ústí.
Ruský trend ovládnout co největší území okolních států je trvalý a sahá od symbolu carské orlice přes rudou hvězdu, srp a kladivo až po dnešní moderní trikoloru. Vladimir Putin jako někdejší exponent sovětského impéria nemá jinou teoretickou průpravu, než měli jeho předchůdci. Ve změněné politické a ekonomické situaci po rozpadu SSSR hledá nové prostředky a nové ochotné či naivní Fierlingery a Beneše - v ruské politické hantýrce „užitečné idioty“.
Dnes, kdy nám Moskva chce určovat, zda smíme či nesmíme mít na svém území obranný radarový systém, jsme v podobně nebezpečné situaci, jako když nám bylo nařízeno odmítnout Marshallův plán. Znovu je ohroženo naše samostatné rozhodování, znovu je tu sociální demokrat, který nerespektuje bezpečnostní zájem suverénních států střední Evropy, který z osobní vypočítavosti připravuje náš návrat pod ruskou superioritu. I dnes máme přehnaně ambiciózního a ješitného prezidenta, který se tolerancí k ruské rozpínavosti snaží prezentovat coby moudrý a rozvážný politik. Václav Klaus a Jiří Paroubek by měli podrobně číst politické dějiny 20. století, do nichž se povolnost tehdejších politiků vůči nastupujícím totalitním režimům zapsala krvavým písmem. Ferdinand Peroutka senior v rozhlasové promluvě ke dni politických vězňů 7.11.1953 na Rádiu Svobodná Evropa řekl: „Boj proti zlu začíná, když zlo je teprve v začátcích, a zlo je v začátcích, když lidé začínají špatně myslet a špatně cítit“. Teď je opět ta doba, kdy znovu neobyčejně záleží na přesném rozeznávání správného či nesprávného myšlení a cítění.
