Slova Karla Kryla z titulku tohoto sloupku vyjadřují přesně česko-ruský či československo-sovětský paradox 21. srpna 1968. „Oni“ byli přesvědčeni, že přišli včas, aby zachránili naši zemi před svobodou, kterou opovrhovali. My jsme jejich agresi vnímali jako náraz vichřice ničící vše, co tu začalo znovu růst, tedy především onu svobodu. Ze svého hlediska měli vlastně pravdu. Už jsme je nechtěli. Nebavilo nás žít v carství a hrbit se podle „vzkazů“ z Moskvy. A ještě za to ponížení vděčně líbat pracky umazané krví mnoha generací nejrůznějších národnostních i společenských skupin. Bylo věru tragikomické učit se ve škole o někdejším „žaláři národů“ tolerantního Rakouska-Uherska a při tom žít v kriminále kremelského „tábora pokroku a míru“. V kriminále ne pouze národů; byl to velký koncentrační tábor určený všem lidem. Není divu, že jsme tam nechtěli být a není divu, že oni zasáhli. Běsi neradi přicházejí o svoji kořist.
Nebylo to vlastně 21. srpna, to už 20. v jedenáct v noci první barbarské smečky překročily hranice. Dvacátého prvního, za ranního svítání, jsme poprvé nahlédli do tváří sovětských okupantů. Záchrana místní diktatury, despocie, která se eufemisticky nazývala socialismus, přišla skutečně včas. Příznačně a přízračně v čase, jemuž se říká hodina mezi psem a vlkem, byla režimu stržena tvář-maska laskavosti a ukápla krev z vlčích zubů.
Je bláhové tvrdit, že srpnový vpád a následná více než dvacetiletá skrytá (v paralele na světovou situaci možno použít termín „studená“) okupace byly ukončením pokusu o „socialismus s lidskou tváří“. To se jenom tak říkalo a možná tomu věřil Alexander Dubček a další reformátoři. Lidu obecně šlo o svobodu a ta se ani s lidsky tvářícím „socialismem“ neslučovala. Proto se jí carové a bojaři z Ruska a jimi dosazení místodržitelé z kolonií sdružených ve Varšavské smlouvě tolik báli. Přišel tehdy někdo z našich rozhodujících komunistů: otevřeme problém plurality politických stran!? Ani omylem, to by bylo proti jeho zbolševizovanému srdci i rozumu. Snaha o vybudování sociální demokracie byla zahlušena rázně a hned. Ne polovůdce z komunistických sekretariátů, ale lidi napadalo, že je nebaví a především, že je jich nedůstojné nechat se povinně vést jakousi mravně zakrnělou umazanou partají. Jsem přesvědčen, že dříve či později v onom osmašedesátém by padl požadavek na zrušení ponižujícího ústavního článku o vedoucí úloze KSČ. O tom, jak byla tehdy strana, která se rozhodla reformovat sebe a společnost, prohnilá, svědčí, že její odpor (pravda, kupříkladu vysočanským sjezdem zpočátku vyhlížející konzistentně a heroicky) proti sovětskému násilí se rychle a směšně sesypal a skokově změnil v kolaboraci, korunované spiskem Poučení z krizového vývoje. Na něj museli potom komunisté potupně přísahat a tak vlastně svým členstvím v KSČ v letech následujících po srpnové agresi až do listopadu 1989 (neboť Poučení jako zásadní stranický materiál nebylo do té doby odvoláno) se přihlašovat k dobrovolné spolupráci s okupanty.
Jsem přesvědčen, že stejně slabošsky by tehdejší českoslovenští „lidskotvářní“ komunisté vzdorovali občanské touze po svobodě a demokracii. Jejich pevnost udržet betonové principy marxismu-leninismu-stalinismu-brežněvismu a při tom na ně matlat svobodomyslnou omítku by se brzo zhroutila. Ze svého hlediska tedy vojska Varšavské smlouvy jako vichřice vtrhla opravdu včas. Poslušnost jedné z kolonií rudého samoděržaví byla rozviklána. Je přece známo, že kam bota ruského vojáka jednou stoupne, odtamtud neodchází, a když tam chtějí mravenci zlobit, bota dupne. Až kosti praskají.
Výklady onoho „pražského jara“ byly zatím tímto omezeny. V prvním čase se objevovaly úvahy o tom, že malá země v srdci Evropy (zlaté ručičky, zlaté hlavičky, co by si bez nás zeměkoule počala!) konečně vynalezla, jak se má správně a nejlépe žít ve spletitém světě a složité době. Hloupost, nechtěli jsme nic jiného a nic novějšího než staré známé svobodu a demokracii, jenom jsme si to tak docela z většiny neuvědomovali. A pak se celý ten úžasný vznos pokrokové touhy po prastarém zase zesměšňoval a glajchšaltoval tvrzením, že šlo jenom o souboj jakýchsi dvou komunistických spolků. Či jednoho reformně-komunistického klubu a druhé stalinsko-reakční bandy, ale v zásadě jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Jako by tu nebylo miliónů ostatních lidí, kterým šlo o něco docela jiného a jejichž tehdejší aktivitě je třeba složit uznání. Oni vážně nechtěli dál žít v hnusném spolku zemí, kde „zítra znamená včera“ (což si jde vyložit všelijak, jak jsme si ostatně interpretovali). A bývali by to ti veselí občané dotáhli do konce. Jsem o tom přesvědčen. Ne kvůli Dubčekovi a spol., kvůli občanstvu přišly bandy vyslané Kremlem. A přitáhly z jejich kolonizátorského a diktátorského pohledu na věc včas a proto musely vtrhnout jako vichřice.
