Ač se věnuji několika blízkovýchodním zemím a tématům, moje články týkající se primárně Izraele by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Proč tak málo pozornosti věnuji regionální jaderné velmoci, s níž Českou republiku pojí nadstandardní vztahy?
Vysvětlení, že ani v případě regionu Blízkého východu a severní Afriky nelze všemu rozumět a všechno znát, je nasnadě. Je ale jen jedním z důvodů, které mne k publikačnímu „přehlížení“ židovského státu vedou. Široce rozšířený zájem o téma Izraele, navíc doplněný v českém veřejném prostoru o spíše zanedbatelnou pozornost věnovanou zbytku regionu, je mi totiž proti srsti, neboť s sebou nese zakuklené přesvědčení, že stačí porozumět Izraeli a člověk pochopí celý Blízký východ.
Jako kdyby byla Svatá země branou k poznání tajemství Orientu. Jako by Izrael představoval esenci Blízkého východu a nebylo v tomto regionu nic jiného než to, co neexistuje bez toho, aby to bylo s osudem, existencí a děním v Izraeli nějak úzce spojeno. Copak je například izraelsko-palestinský spor tím jediným blízkovýchodním konfliktem, jenž je kořenem a prvotním hybatelem všech ostatních? Přesvědčení, že Izraelem na Blízkém východě vše začíná i končí a on je středobodem veškerého dění i jeho hlavním aktérem, je zavádějící. O to víc, když se to spojí s podle mne mylným názorem, že Blízký východ je geopolitickým pupkem světa a jeho jediná jaderná velmoc pak osou, okolo níž se vše otáčí.
Psaním o Izraeli jste na české domácí půdě v neustálém střetu s orientalistickými stereotypy, protože laickým čtenářům Vašeho textu v myslích ustavičně vyskakují až mytické obrazy kibuců, svatých míst, udatné izraelské armády, proradných Arabů a státotvorného zázraku v poušti. Psaním o všem ostatním, o věcech, které jsou o Blízkém východu a zároveň se netočí kolem Izraele, ukazujete, že existuje i jiný svět, jiný Blízký východ, který se nehemží palestinským teroristy, agenty Mosadu a sionistickými konspiracemi. Je to svým způsobem osvětové tažení, které má čtenáři ukázat, že jevy, jako bylo arabské jaro, nemají svůj původ ve Svaté zemi a často se jí ani na prvním místě přímo netýkají.
Krom toho zmiňované arabské jaro ukázalo, že region Blízkého východu a severní Afriky se radikálně mění, avšak Izrael zůstává vzhledem k regionální dynamice možná příliš strnulý. V regionu je dnes šance na změnu a tato se nachází s trochou nadsázky všude jinde, jen ne na vyjednávacím stole mezi Izraelci a Palestinci, jakkoliv právě jemu věnují média opakovaně rutinní pozornost. Jak ukázalo i přijetí Palestiny za člena UNESCO v roce 2011 a její uznání za nečlenský stát OSN v roce následujícím, zásadních změn v regionu se dnes nedosahuje skrze Izrael, ale bez něj a někdy i jemu navzdory. Během arabského jara si Izrael rozhodně nepřál pád režimů Egypta a Sýrie. A přece se politické systémy obou zemí otřásly v základech. To, kam to vedlo a kam to ještě dospěje, je již jiná otázka.
Blízký východ, to není jenom Svatá země, stejně jako Orient není jen Čína. Svět arabské a perské civilizace je mnohem pestřejší a zahrnuje víc náboženství, kultur, etnik a politických zájmů, než by byl židovský stát schopen kdy obsáhnout či ovlivnit. Arabské jaro bylo zatím posledním a nejdůraznějším upozorněním, že problémy regionu obývaného stovkami milionů lidí se nedají zúžit jen na národně-bezpečnostní zájmy státu, který má oproti ČR zhruba čtvrtinovou rozlohu. Expertů a zájemců o Izrael má již naše malá země dostatek. S arabským jarem přišel čas na objevování alternativ.
