Zase jednou je odluka církví od státu na spadnutí. Ale kolikrát už tomu tak bylo a pokaždé to dopadlo stejně. Na poslední chvíli, když už všechno bylo promyšlené, předjednané a schválené, vždycky se našel někdo, kdo nechtěl pustit církve ze řetězu státu. Tedy nejen církve, ale také (a to hlavně) jejich majetek. Z toho totiž stát docela dobře profituje. Jen za komunistického režimu a dalších 22 let přešlapování kolem restitucí vynesl zestátněný církevní majetek státní kase 146 miliard korun. Naopak stát do církví od r. 1948, kdy se zákonem zavázal je financovat, investoval zhruba 66 miliard. Rozdíl 80 miliard korun lze vykázat jako církevní dotaci státnímu rozpočtu, která při neprovedení odluky bude pořád narůstat.
Protože však investice státu do církví byly v proticírkevním duchu plánovitě nedostatečné, vznikl jen na údržbě cca 3 500 kostelů a kaplí a 850 klášterních objektů dluh špatného obhospodařování, tzv. vnitřní dluh, který se odhaduje na více než 50 miliard korun. Je ovšem třeba říci, že ani o oněch 80 miliard církevních dotací do státního rozpočtu ani o těchto 50 miliard korun vnitřního dluhu – dohromady 130 miliard korun – v církevních restitucích vůbec nejde.
Všechny varianty vyrovnání státu s církvemi počítají pouze s holou hodnotou majetku, který byl církvím protiprávně odňat komunistickým režimem. Či spíše jen s cenou pozemků odňatých po únoru 1948, jež měly podle Českého ústavu zeměměřického a katastrálního hodnotu zhruba 140 miliard korun. Tak také celkové vyrovnání s církvemi počítá pouze se 134 miliardami. Podle návrhu zákona, který přes odpor ČSSD a KSČM v úterý prošel prvním čtením, se vyrovnání skládá z naturální a finanční části, přičemž finanční kompenzace mají činit příštích 30 let celkem 59 miliard korun (oproti 83 miliardám v minulé restituční variantě). O víc než 20 miliard se naopak zvýšil podíl naturálního vypořádání a to na hodnotu 75 miliard.
Církevní majetek, který je v držení státu, má být vydáván v naturální podobě postupně, jak o něj budou církve žádat. Začne-li zákon v lednu 2013 platit, budou se státní příspěvky na platy duchovních v přechodném sedmnáctiletém období snižovat (první 3 roky zůstane příspěvek na současné úrovni necelých 1,5 miliardy korun ročně, dalších 14 let se bude suma snižovat vždy o pět procent), až budou platy duchovních od r. 2030 plně v režii církví. Úplné samostatnosti církví, která je základním předpokladem jejich odluky od státu, má být dosaženo v r. 2043 zároveň s ukončením finančního vypořádání.
Ani všestranně seriózní návrh zákona, který vychází mj. i z předloňského verdiktu Ústavního soudu o nezbytnosti vypořádání majetkových nároků církví a náboženských společností (spadajících pod ochranu vlastnického práva podle Listiny základních práv a svobod), ještě nemusí mít úspěch. Odluka církve od státu se nepodařila ani za první republiky, kdy anarchisté z tzv. Volné myšlenky (ne nepodobní dnešním levicovým radikálům) do odlukových návrhů prosazovali např. zabavení všech církevních majetků a přísný dozor státu nad všemi náboženskými úkony. Komunisté po r. 1948 tyto jejich návrhy v podstatě realizovali a k úplnému vypořádání s církvemi nedošlo ani po listopadu 1989, kdy majetkové vypořádání ve Federálním parlamentu zhatilo několik slovenských poslanců. V nedávné minulosti se totéž podařilo exkomunistickému intrikánovi Vlastimilu Tlustému, který si tak zřejmě vyřizoval své účty s ODS.
Ale ani současní odpůrci vyrovnání s církvemi se nevzdávají. Šéf ČSSD Bohuslav Sobotka návrh zákona jednoduše označil za „poskytnutí daru ve výši 134 miliard korun“. Jakmile se jeho partaj zmocní vlády, tak prý vyplácení náhrad církvím zarazí nebo sníží. Není to nic nového, ještě nedávno Sobotka prohlásil, že řeholním řádům by vydal jen pozemky pod jejich budovami a církevní majetky by převedl do státních fondů, z nichž by církve dostávaly nějaké ty almužny. Proticírkevně naježená literátka Lenka Procházková dokonce podala trestní oznámení na premiéra a členy vlády, jelikož se prý dopustili trestných činů, „když jednomyslným hlasováním schválili návrh zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, aniž by měli k dispozici soupis majetku, který církve a náboženské společnosti vlastnily k datu 25. února 1948“. Tož, kdyby paní žalobkyně četla jiné noviny než Právo, určitě by věděla, že po uvedeném datu jen církvi římskokatolické byl zcela prokazatelně odebrán majetek v rozsahu asi 130 000 položek v katastru nemovitostí (v němž to lze kdykoliv dohledat). Ona ovšem podezřívá vládu (nebo církve?), že tento majetek hodlají zašantročit ve Vatikánu, což je prý další trestný čin, který „směřuje k porušení územní celistvosti ČR“(sic!). Takže teď asi bude muset svou žalobu rozšířit i na nadpoloviční většinu Poslanecké sněmovny.
Ti, kteří si dnes nepřejí vyrovnání s církvemi, mohou pro to mít různé důvody. Mohou trvat na nevrácení (neboli definitivním odcizení) majetku, protože z něj chtějí dál brát užitky. Mohou chtít církve trestat, že hájí jim cizí a nepochopitelné hodnoty, jako rodinu, úctu k životu od početí, nebo život v pravdě. Mohou mít z církví strach, že až začnou se svým majetkem hospodařit, budou to umět lépe než renomované firmy.
Být proti vyrovnání s církvemi ovšem neznamená jen připravit církve o to, co jejich jest. Znamená to také být proti odluce církví od státu. Znamená to nadále platit duchovní všech státem uznaných církví. Ale třeba se to pánům z ČSSD a KSČM zdá lepší, než nechat žít církve samostatně. Když budou umět vysvětlit daňovým poplatníkům, že mají platit na církve, aby je stát mohl vodit na provázku, proč ne. Třeba to vysvětlí starostí, aby se ekonomicky nezávislým církvím něco nestalo. Možná je stejnou starostlivostí vedena i přičinlivá paní Procházková.
