Každý den sledujeme v rámci think-tanku Evropské hodnoty českou evropskou politiku a produkujeme desítky kritických komentářů k činnosti českých politiků. Přemýšleli jsme tedy, za co lze současnou vládu a sněmovní politiky pochválit. Člověk se totiž má radovat i z maličkostí.
Zaprvé, sněmovní evropský výbor pod vedením lidovce Ondřeje Benešíka zasedá až dvakrát častěji než jeho předchůdci. Členství ve výboru sice vnímá stále část poslanců takříkajíc „za trest“, ovšem premiérova vystoupení před summity sledují i televizní kamery a poslanci si začínají už i číst podklady před jednáním. Sněmovní eurovýbor tak konečně začíná mít relevanci.
Zadruhé se zdá, že by Sobotkova vláda mohla mít dokument, který se pokusí vymezit základní priority Česka v EU. Dosavadní plutí ze setrvačnosti a pravidelné vetování návrhů kvůli ideologickému odporu k Bruselu známého z dob Nečasovy vlády by konečně mohla vystřídat doba, kdy Česko ví, co v evropské politice chce. Nečasovu kabinetu trvalo 34 měsíců, než představila text tvářící se jako koncepce českého působení v EU. Přitom šlo o mechanický soupis rámcových pozic k vybraným tématům. Současná vláda svou koncepci původně slibovala mít hotovou do minulého léta, poslední termín zní letos na jaře.
Zatřetí se objevují snahy o evropských záležitostech komunikovat. Koaliční strany sice zavrhly možnost mít v kabinetu ministra pro evropské záležitosti, nicméně jeho roli v úřednickém dresu víceméně převzal premiérův státní tajemník Tomáš Prouza. Jelikož politická reprezentace evropské záležitosti povětšinou ignoruje či zůstává na povrchu klíčových záležitostí, v rukou vysokého úředníka a jeho malého týmu tak zůstává koordinace pozic pro jednání všech ministrů na evropské úrovni, vedení pracovní skupiny k dopadu sankcí na českou ekonomiku, veřejná kritika pozic britského premiéra k vnitro-unijní mobilitě, příprava premiéra na summity i časté bilaterální záležitosti, komunikace všeho evropského k české veřejnosti a strategické přemýšlení, jak by Česko chtělo v rozbouřené unijní řece plout. Prouza rozjel Národní konvent EU (iniciovaný nevládními organizacemi), v rámci něhož se na vládní platformě mezi sebou o českých zájmech baví vládní úředníci, odbory i zaměstnavatelé, poslanci evropských výborů, europoslanci, think-tanky a nevládní organizace.
Začtvrté, stálicí české evropské politiky je ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Příchod intenzivního parlamentního řečníka do Černínského paláce sledovala odborná komunita s oprávněnými obavami, a to i kvůli jeho hutné účasti v kampani proti americkému radaru. Nový ministr spadl rovnýma nohama do rozhořeného ukrajinského konfliktu, což znamenalo množství mimořádných jarních summitů a nastupující vnitrostranický proruský tlak. Místopředseda ČSSD však tlak zvládl a držel pevnou pozici k ruské agresi, nutnosti sankcí zpochybňovaných jeho vlastním premiérem (a zároveň stranickým šéfem Sobotkou) či českém zapojení v boji proti ISIS. V otázkách ukrajinské krize se Zaorálek vyloženě našel. Stejně až překvapivě drží proamerickou linii, což mu v domovské ČSSD vytváří mnoho nepřátel. Pokud vynecháme lidovce, je dříve parlamentní bouřlivák v otázkách zahraniční politiky po necelém roce v úřadu nejstabilnějším článkem Sobotkovy vlády.
Zapáté, středolevá vláda jednoznačně hájí strategickou ekonomickou dohodu s USA. Jednoznačná podpora TTIP nebyla od kabinetu v klíčových pozicích složeného ze sociálních demokratů převážně Sobotkova křídla blízkého nové levici automatická. Přesto Sobotkův kabinet pokračuje ve strategické vazbě s Izraelem, jezdí na společná zasedání vlád a citelné změny české pozice neplánuje. TTIP si vláda vetkla do svého programového prohlášení a česká sociální demokracie až na výjimky nestojí nejdůležitější obchodní dohodě Evropy posledních desetiletí v cestě.
