Radko Hokovský

Po dvanácti letech v Evropské unii – zmítané celou řadou problémů a krizí – je na místě zcela legitimní otázka: K čemu je nám dnes členství v EU? Předně je potřeba si uvědomit, že dnešní unie je zásadně odlišná od té, do níž jsme vstupovali. Idea stále užší integrace směrem k federaci, do níž budou všechny členské státy zapojeny stejným způsobem, je de facto mrtvá. Stále existuje množství romantiků a přesvědčených federalistů, ale politická realita se již dávno ubírá jiným směrem. Pokud Evropská unie přežije následující desetiletí v současném počtu členů, tak ne jako „stále užší Unie“, ale jako flexibilní společenství založené na vládě práva.

Každý den sledujeme v rámci think-tanku Evropské hodnoty českou evropskou politiku a produkujeme desítky kritických komentářů k činnosti českých politiků. Přemýšleli jsme tedy, za co lze současnou vládu a sněmovní politiky pochválit. Člověk se totiž má radovat i z maličkostí.

Sotva skončila bitva o post předsedy Evropské komise, rozhořel se v Unii boj o další lukrativní bruselské posty. V současné době vrcholí diskuze o tom, kdo usedne do čela unijní diplomacie. Na post Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku si nejvíc brousí zuby Itálie a Polsko, své potencionální kandidáty mají i další země. Evropská rada by měla rozhodnout o nástupci baronky Catherine Ashtonové 30. srpna. Volbu nového „ministra zahraničí EU“ může ovlivnit vedle osobních kvalit kandidáta také pohlaví či politická a regionální příslušnost.