Před sto lety vydal spisovatel Jaroslav Hašek první díl svých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války a českou kulturu obohatil o figuru, kterou mnozí dodnes považují za inkarnaci národní povahy. Je Švejk skutečně obrazem češství? ČT24 tuto otázku položila spisovatelce Pavle Horákové.
Pavla Horáková: Je Švejk obrazem češství?
Je zvykem tento předpoklad vyvracet s poukazem na to, že národ Švejka chápe špatně, četl-li ho vůbec, kniha a film jsou dvě různé věci, a tak dál. Dnes ovšem není až tak zajímavé, zda Haškova postava ve své době vystihovala jisté rysy češství, ale spíš nakolik si ji Češi za sto let přisvojili a vrostli do ní. Do znárodněného obrazu Švejka se totiž dokážou zpětně stylizovat i ti, kdo román nečetli.
Za skutečnost, že se živoucí Švejkův archetyp dál replikuje, vděčí velkou měrou ladovskému ztvárnění a filmovým zpracováním. Díky nim rozkvetl druhý život Josefa Švejka, ten z nástěnek v kancelářích, kde na nekvalitních fotokopiích pod Ladovou ilustrací pronáší dobrý voják výroky, které Haškova postava nikdy nevyslovila. Tyto apokryfní citáty dál přiživují v národě obraz Švejka, který se už sto let vyvíjí bez Haškova přičinění, protože autor je symbolicky i skutečně mrtev. Novým vtělením Švejka je těžké uniknout, jeho obraz zdobí kdejakou turistickou hospodu, prodává Česko do ciziny, sám sebe obnovuje a utvrzuje.
A právě tento zvulgarizovaný Švejk je obrazem jisté nezanedbatelné části českého mužství, které bylo v minulém století opakovaně připraveno o svůj výsostný úkol bránit a bojovat, shledalo, že žádná snaha nemá smysl, a zhlédlo se v postavě, která jako by to vše předznamenala.
Švejk dvojího druhu
Působí tu Švejk dvojího druhu: Švejk „o sobě“ a Švejk ve vztahu k eráru. Švejk an sich je drobný podvodníček, žvanil a piják, který nepotřebuje ženu a rodinu, je věčným dítětem, bez starostí a závazků. Je to bytost sice vlídná, ale bez emocí, nikdy neodkryje karty, nikdy se nepropije k upřímnosti a svou řečností odvádí pozornost od sebe samé. Jeho nejnovější verzí je „zevlák“, mladý muž bez ambicí a aspirací, který by leccos mohl, kdyby jen chtěl. Kolik známe takových, kteří se kryjí za žoviální personu a alkohol užívají jako sedaci?
Švejk ve vztahu k eráru je funkcí všech Brettschneiderů a dalších představitelů moci. Jen výjimečně čelí zvůli a bezpráví přímo, většinou zlu jen poťouchle nastavuje nohu, aby se vytrestalo samo. Vypadá jako dobrák, ale ve skutečnosti je bezohledný manipulátor, který škodí i nevinným. Neklade aktivní odpor, nevyvíjí inciativu. Tento Švejk byl kmotrem všech Čechů, kteří proti totalitě bojovali sebedestrukcí v hospodách, a ač to zní jako paradox, i těch, kdo hned zkraje dospělosti ztratili sebeúctu, když si podvodem opatřili modrou knížku, protože být štátskriplem podle nich byla důstojná forma boje se zlem.
Nikoliv osvícená moudrost, ale trucovitost
Pivní rezistence se stala žádoucím, ba oslavovaným životním stylem a dodnes se na takto zmarněné generace Čechů hledí bezmála jako na hrdiny. Jenže právě teď se nám tato životní strategie nevyplácí – pandemii se bráníme stejně efektivně jako okupačním mocnostem ve 20. století. Pasivní rezistence přechází v pasivitu až úplnou odevzdanost. A není to nečinění ve smyslu wu-wej, protože za ním není osvícená moudrost, nýbrž trucovitost.
Nejsme jen národem švejků, jsme i národem poručíků Dubů, protože jde o spojené nádoby. Některá historická období malým lidem, kteří se nedopatřením dostali k velkým funkcím, zvlášť přejí. Bylo tomu tak po většinu minulého století a zdá se, že je tomu tak i dnes. Schází nám kolektivní vůle aktivně se jim protivit, na to si moc ceníme „pohody“, další kvality, která na nás dýchá ze Švejka, ať z toho originálního, nebo odvozeného.
Čechy se znárodněným Švejkem pojí mnohé: ladovský somatotyp, láska ke psům, pijáctví jako velebený životní styl, lidovost, antiintelektuálství, glorifikace obyčejnosti a bodrost jako národní kletba. A dokud bude česká společnost plodit švejky, bude generovat i jejich protějšky v eráru, až po ty nejvyšší pozice.
Pavla Horáková je česká novinářka a spisovatelka. Za svůj román Teorie podivnosti obdržela v roce 2019 Magnesii Literu, věnovala se i první světové válce; před šesti lety spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinhostovou publikovala knihu Přišel befel od císaře pána, která rekonstruuje příběhy Čechů po roce 1914. Na tuto publikaci navázala ve spolupráci s Jiřím Kamenem i knihou Zum Befehl, pane lajtnant, která komponuje paměti, deníky a korespondenci českých vojáků v první světové válce.
Pavla Horáková
