První dvě věci, které udělá příští premiér (bude-li jím Jiří Paroubek) už víme: zruší zdravotnické poplatky a pozve k nám Vladimira Putina. A je to tak správné, lepší než třeba zrušit daň nízkopříjmovým skupinám, což by bylo nedemokratické, nebo pozvat Muammara Kaddáfího a stavět pro něj u Kramářovy vily pouštní stan. Ještě štěstí, že se poplatky sněmovně nepovedlo zrušit v úterý, kazilo by to jejich triumfální tažení a chyběly by v prvním úderném sledu. Hlavně, že nechybí tři dny nemocenské, důchody ve výši 55 procent průměrné čisté mzdy, euro do roku 2016, regulace trhu s energiemi, revize vodného, stočného i bankovních poplatků.
To vše a ještě mnoho jiného nasliboval Paroubek na teplickém sjezdu. Obyčejné noviny o tom popsaly tři stránky, Právo čtyři. Nebe na zemi, to pro sociální demokraty nic není. Nikdo nemůže slíbit více, v tom jsou nepřekonatelní mistři. S čísly je ovšem nutno zacházet nadmíru obezřetně. Třicet korun u lékaře – to je přece bezprecedentní šikana 10 milionů občanů této země, proč bychom na její odstranění nedali směšných pět miliard? Tři dny nemocenské působí vábně a jejich dopad na státní dluh nezajímavě. Ale jak už se na ně těšíme! Zrovna jako na pětapadesátiprocentní penze, případně 13. důchod z dividend ČEZ.
Jen se nesmí hauzírovat s oním matoucím faktem, že 55 % čisté mzdy dosahuje průměrný důchod už nyní, zatímco poměr důchodů ke hrubé mzdě (ten se uvádí obvykle) se žádné vládě od roku 2002 nepodařilo zvednout nad 42 procent. Nepěkně by působila i zavádějící informace, že reálná hodnota důchodů v minulém roce (za Topolánkovy vlády) dosáhla 108,2 procenta reálné hodnoty samostatně vypláceného důchodu v roce 1989, kdežto v roce 2006 (za Paroubkovy vlády) jen 105,9 %. Teď je samozřejmě vše jinak, státní dluh se vyšplhal na 1,18 bilionu korun, splátky dluhu na 58 miliard, takže nějakých sedm miliard korun na mimořádné důchody už nikoho nezabije, stejně jako 3,4 miliardy na vyšší nemocenskou. Připočteme-li k tomu 20 miliard nových investic do nemocnic, vyjde zdravotnická reforma ČSSD na pakatel pouhých 27 miliard korun. Podobné je to s cenami energií. „České domácnosti dnes musí za elektřinu, plyn či vodné a stočné každý měsíc platit výrazně více, než je nutné a než za stejné produkty platí občané v drtivé většině západoevropských zemí,“ tvrdí Paroubek. Podle institucí jako jsou Eurostat či Evropská komise jsme s cenami energií na šestém až osmém místě v zemích unie a hluboko pod průměrem EU. Ale věřte západním zdrojům.
Důležité je, že odvážné vize oranžového předsedy nejsou obyčejným sprostým lákadlem na voliče, jelikož mají reálný základ. Ten samozřejmě nespočívá ve škrtech nákladů, restrikcích či nepopulárních úsporách, jak s tím straší nepřející pravice, ale v růstu příjmů. Není tedy pravda, že vláda bude muset v srpnu seškrtat asi 40 miliard mandatorních výdajů, jak neuváženě vypustil ekonomický expert ČSSD Jan Mládek. Na pravou míru to uvedl sám předseda: neví, kde to Mládek sebral. Na pravdě se pochopitelně nezakládá ani tvrzení Pavla Mertlíka, exministra financí za ČSSD a člena Národohospodářské komise strany, že úmysl srazit deficit pod 3 % HDP jen díky růstu je „iluzorní“. Předseda si i v tomto případě ví rady. „Na účtech v Bruselu se fláká asi 750 miliard korun, které je možno v příštích pěti letech použít,“ usmívá se lišácky. A nedojde-li přesto k růstu příjmů státu, snížení schodku pod tříprocentní hranici „nebude schopna splnit žádná evropská vláda“, vidí předseda jasně. A je vymalováno, povezeme se v tom s Evropou, ať nám nikdo nic nevyčítá.
Podle Mládka Národohospodářská komise ČSSD jako celek sice žádné podobné rozumy Paroubkovi nedodala, tím více však vyniká jeho genialita. Správně totiž pochopil princip mucholapky. Tak jako klasická mucholapka polapí většinu much v místnosti, tak i správně konstruovaná volební mucholapka přiláká potřebný počet voličů. Na tom není nic špatného. Jen musí nabídnout každému to jeho; pochopitelně v míře, která nepopudí toho druhého. Příklad: slib obnovení společného zdanění manželů – mucholapka vyšle feromony dvěma směry, jednak k rodinám obecně, jednak k lidovcům coby původcům tohoto druhu zdanění a tedy potenciálním partnerům.
Vláda bez lidovců (ostatně sněmovnu nemají jistou) by pro Paroubka ale byla pohodlnější. Raději by měl, ne-li většinovou, tedy aspoň menšinovou vládu. Nepochybně s vlivem a kontrolou komunistů, komunisté to potvrzují, Paroubek naopak zatlouká. Speciální nabídku feromonových vůní má totiž také pro komunisty. Tu nejdelikátnější (zahraničněpolitickou) vyjadřuje jen náznakem. Hlavně teď žádné pochlebování Kremlu, mohlo by odradit volební váhavce. Stačí nevinná podpora ruských projektů North Stream a South Stream – v protikladu s mlčením o nadnárodním projektu Nabucco. Komunistům nepochybně konvenuje i zarytý odpor ČSSD proti účasti českých vojáků v misi NATO v Afghánistánu (dříve proti radaru v Brdech). Paroubkova momentální zahraničněpolitická neurčitost nicméně stále znamená jedno a totéž: bližší ruská košile než evropský či americký kabát. Chce Česko po 20 letech zase obrátit na východ. Tam míří jeho tichá, ale nejdůležitější nabídka. A to je také nejdůležitější předsedův vzkaz nám voličům.
