Prý nám hrozí návrat komunismu. Před blížícím se dvacátým výročím 17. listopadu 1989 to z úst pravicových politiků slýcháme stále častěji. Komunismem straší zejména občanští demokraté v čele s šéfem strany Mirkem Topolánkem. Takže, nejprve malé expozé pro osvěžení paměti. Pod pojmem komunismus chápeme společnost, ve které neexistuje soukromé vlastnictví, a v níž jsou si všichni členové rovni. To nikdy nebylo a nejspíš ani nebude. O rovnosti jsme se mohli naposled učit v hodinách socialistického dějepisu a občanské nauky. Rovnost je tedy nikdy nenaplněná vize. Snad v době prvobytně pospolné se lovci mamutů dělili každý s každým o všechno. Tehdy to byla z nouze ctnost, neboť ulovené maso se nedalo skladovat, a tak bylo lépe hodit mamuta na hromadu a rozporcovat pro všechny. Nyní, pohleďme do současnosti.
Časy revolucionářů odvála minulost. Dnes jejich potomci sedí ve vozech první třídy a jedou tam, kam zbytek světa. Za ekonomickými zájmy. Celý současný technologicky a průmyslově vyspělý svět miluje peníze, majetek a nerovnost. Je tím posedlý způsobem, jaký nemá obdoby. Potomci rudých revolucionářů jednoduše nejsou prvními ani posledními nositeli ideologie spravedlnosti a rovnosti, kteří uskutečnění svého politického programu odložili na Věčnost (koneckonců, aféra kolem loterijních zákonů je toho dostatečným důkazem).
To strašení komunismem připomíná dobu, o které jsme si mysleli, že ji odložíme se vším všudy, tedy i s ideologickým haraburdím a hony na čarodějnice. Když chtěli mocní za minulého režimu odvrátit pozornost od svých neúspěchů a neschopnosti, hovořili také o rejdech agentů imperialismu. Nepatří náhodou řeči o rejdech údajných agentů komunismu do stejné kategorie a nehovoří se o nich i z podobných důvodů?
Ti, kdo vidí za dveřmi komunismus, by měli vysvětlit, jakým způsobem ovládnou řídící orgány NATO a jakými organizačními zásahy přebudují profesionální armády aliance v komunistické bojové útvary. Zároveň by měli vysvětlit, jakým způsobem přehlasují komunisté nejsilnější frakce v Evropském parlamentu, které rudé rozhodně nejsou. Anebo zvítězí komunismus pouze v České republice, zatímco zbytek EU zůstane nekomunistický? Jakým způsobem to pak čeští komunisté Evropské unii osladí?
Takže, opět jen falešná stopa. Nehrozí návrat ke komunismu, ale něco úplně jiného. ZTRÁTA DUVĚRY občanů v politiky. A někteří sociologové varují. Žijeme v éře nejrůznějších strachů. Ekonomická krize prohlubuje existenční strach. Krize morálky prohlubuje strach o udržení a zachování demokratických principů. A pokud bude trend nedůvěry pokračovat, hrozí, že společnost se během jedné či dvou generací rozloží. Možná odvážné tvrzení, ale je na stole.
Lidé už prostě nevěří nikomu a ničemu a uzavírají se do vnitřního světa jako před dvaceti lety. Je nebývalé, jak se česká veřejnost stává mimořádně apatickou a nechá si hodně líbit. Občané téměř nevyužívají nástroje přímé demokracie (místní referenda) apod. Skoro by se dalo říct, že nemáme aktivní občanskou společnost: odbory jsou bez odborářů, církve bez věřících, občanská sdružení bez občanů…, a dokonce i samotné politické strany jsou bez členů, zatímco v Rakousku mají strany sta tisíce členů, tak u nás ODS s ČSSD dohromady nemají ani 50 tisíc.
Hlubokou krizi politické kultury ale neprožívá jenom česká společnost. Postihuje všechny nové členské státy Evropské unie, a vedle nich je trvalým jevem i v některých zemích jižní Evropy, především v Itálii, kde se korupce v podstatě opírá o historickou tradici nezávislých feudálů, kteří nerespektovali nikoho a nic nad sebou a stali se tak příkladem pro pozdější mafii. A střední a východní Evropa? Ta si zřejmě sáhla pro svůj vzor právě tam, a ne třeba do Skandinávie. (Ostatně, v Toskánsku je tepleji, než v Kiruně.)
Má zřejmě pravdu exprezident Václav Havel, když říká: „Svět je smutný, možná víc než před dvaceti lety.“ Dnes se vše podřídilo principu nerovnosti, soutěživosti, rivality, bezohlednosti a nepřemýšlení. Za komunismu jsme toužili po svobodě, dnes, když už ji máme, ale neumíme se svobodou nakládat a každý si ji vykládá po svém. Neplatí pravidla, zákony, žádné mantinely.
Komunisté kdysi volali: Proletáři všech zemí, spojte se! Dnešní politici by měli volat jiné heslo: Liberálové, socialisté a mravní lidé všech zemí – spojte se! A hledejte už konečně cestu ven z toho morálního marasmu.
