V době, kdy se prezident republiky Václav Klaus přinejmenším ve dvou zahraničněpolitických záležitostech, jak se říká, mračí na vládu, v níž hraje prim jeho rodná ODS, poslal mi jeden posluchač třicetistránkový materiál, který se zabývá osobností tohoto našeho nejdéle sloužícího politika. Je to práce úctyhodná, neboť onen posluchač u příležitosti letošní prezidentské volby požádal četné naše renomované osobnosti o vyslovení názoru na Václava Klause, který byl jednak volebním favoritem a jednak poskytl už dost příležitostí, aby si lidé o něm mohli vytvořit poměrně zřetelný úsudek. U lidí vzdělaných, což platí o všech oslovených v této soukromé anketě, se dá předpokládat, že po tolika letech Klausova působení budou jejich úsudky oproštěné od různých emocí a povrchností, jaké byly tak typické zejména u části ženské poloviny populace v počátcích Klausovy politické kariéry a které nyní automaticky přináší i jen pouhý majestát prezidentského úřadu se sídlem na Pražském hradě.
Z oslovených osobností odpovědělo více než šedesát, ale jelikož anketa byla poněkud jednostranná tím, že šlo ve velké většině o odborníky z oboru psychologie, asi patnáct z nich jednoznačně odmítlo určit bez podrobného vyšetření a bez souhlasu vyšetřovaného jakoukoliv diagnózu. Takto byli pokáráni mnozí jejich kolegové, kteří s naprostou jistotou potvrzovali obecně sdílenou laickou představu, že Klaus je typický případ narcismu a bůhvíco ještě. Takové pseudodiagnózy střílené od boku jsou vskutku neetické.
Ovšem na druhé straně téměř padesát respondentů se pokusilo o dosti podrobné analýzy Klausovy osobnosti, z čehož asi dvě třetiny vyzněly negativně a třetina pozitivně. Nebudu zde z těchto charakteristik citovat ani nebudu uvádět jména jejich autorů. Znovu však opakuji, že to jsou jména velmi známá a většina z těch nejznámějších se o Václavu Klausovi vyjadřuje velmi kriticky, což už jsme od nich vícekrát četli či slyšeli. Za zmínku stojí i otázka, kterou si klade i náš kolega Petr Příhoda, co že nás to stále nutí, abychom se Klausem tolik zabývali a neustále přemílali jeho kontroverzní výroky a činy.
Zajisté, nebylo by běžné poskytnout na tyto otázky věrohodné odpovědi buď v tom smyslu, že Klaus dovede lidi provokovat a tak říkajíc zdvihat ze židle i stavět před diskutabilní problémy nemalé důležitosti, jako bylo například rozdělení Československa nebo opoziční smlouva, hlavně však jeho postoj k evropské integraci. O takových věcech musíme co nejvážněji diskutovat. To ostatně činíme a využíváme v kritice hlavy státu svobody slova mnohem více, než bývalo zvykem za první či třetí republiky, kdy oba tehdejší prezidenti u většiny veřejnosti požívali až monarchické úcty.
Tento komentář však nechce být zaměřen přímo na osobnost Václava Klause. Zmíněná anketa vyznívá vcelku podobně jako různá mediální hodnocení v tom smyslu, že Klaus vykazuje určité rysy, které pro střízlivě uvažující lidi mohou zpochybňovat jeho kompetenci stát po takovou dobu v čele české politiky a deset let v čele českého státu. Lze jistě předpokládat, že mezi takové střízlivě uvažující občany patří i mnozí zákonodárci ODS.
A tady je vážná otázka, která by v tomto případě patřila spíše do oboru psychologie davu, než jednotlivce. Jak to, že přes nutné pochybnosti, které leckterý senátor či poslanec ODS musí o Václavu Klausovi chovat, což teď dokonce veřejně manifestuje, oněmi rozpory v zahraniční politice, všichni s tak železnou disciplínou už dvakrát dospěli k závěru, že svoje hlasy Václavu Klausovi bez jediné výjimky prostě dát musí. Prokázali tím, že jsou stranou monolitnější než ČSSD, KDU-ČSL, zelení a dokonce i KSČM, kde všude se při prezidentské volbě nějaké ty nejednotnosti projevily. Toto je vážný problém a otázka pro každého zákonodárce, bez ohledu na to, zdali je levý, pravý, zelený, křesťan či marxista. Žádný ideový postoj není tak nebezpečný jako přikázaná jednomyslnost ve sporných otázkách.
Jistě lze namítnout, že stranická disciplína je i v demokracii nutná, ale měla by jít jen tak daleko, aby se nestala zcela bezduchou hlasovací mašinérií, které se po našich historických zkušenostech musíme bránit i kdyby nám slibovala nebe na zemi.
