Lidská povaha špatně snáší představu, že se věci dějí jen tak bezdůvodně. Paranoidní je člověk tím víc, čím víc má moci. Celý svět je najednou plný nepřátel, nepřejících lidí, kritiků, oponentů. Začal jsem být taky paranoidní, ačkoliv "moci" novinář má méně, než si veřejnost myslí.
Sotva Česká televize odvysílala reportáž, v níž se Dalibor Bártek snažil získat odpovědi do reportáže v kuloárech Poslanecké sněmovny od poslance Petra Wolfa, pouhý den poté sněmovní kancelář zakázala přístup kamerám do chodby obklopující jednací sál, odkud měli diváci ČT i jiných televizí možnost vidět tisíce živých vstupů, natáčených poslanců a improvizovaných brífinků. Vím, že rozhodnutí o vyklizení prostoru bylo učiněno již dříve, časová shoda obou událostí je přesto nepochopitelná.
Ještě nepochopitelnější je fakt, že do kuloárů nesmějí pouze kamery. Novinář s tužkou, notebookem, rozhlasovým mikrofonem v ruce nemá problém. Stejně jako televizní reportér, který tam bude vyčkávat na poslance, nikomu nevadí. Nevítané jsou jenom kamery. Poslanci, kteří v kuloárech kamery nechtějí, tvrdí, že jim překážejí hlavně kabely, štáby. Nepopírám, že z praktického a estetického hlediska mohou mít někteří lidé s kabelem problém, ale znovu to spíš vypadá, že trnem v oku byly štáby Reportérů ČT, tedy pořadu, který se kriticky věnuje kauzám ve veřejném zájmu a v minulosti se často snažil získat vyjádření politiků v kuloárech při zasedání PS.
Pamatuji se, jak se mě nedávno jeden z poslanců ptal: Proč ti investigativní reportéři někdy lidi v kuloárech úplně nahánějí? Proč se nedomluví na rozhovor normálně u asistenta nebo mluvčího strany? Podotýkám, že nešlo o štáby, které zajišťují denní zpravodajství. K nim neměli poslanci nikdy větší výhrady, šlo pouze o Reportéry ČT.
Také občas reportérům vyčítám, že nejsou ohleduplní. Sedm let jsem pracoval jako zpravodaj v Bruselu, a tak vím, že kdybych nastoupil s kamerou a štábem u dveří na komisaře EU nebo generálního tajemníka NATO, se zlou bych se potázal. Jenomže v Evropské komisi máte každý den a v NATO jednou týdně možnost se mluvčího zeptat na cokoliv, co se týká chodu organizace a resortu. Pokud mluvčí nezná odpověď, tak vám ji většinou daný den dodá po konzultaci. Tak vypadá profesionální servis, který umožňuje novinářům rychle a kvalitně informovat o dění v institucích EU a NATO. Když neseženete politika, promluví mluvčí.
U nás podobná komunikace novináře s politikem existuje rovněž, potíž je v tom, že ne vždycky, a pokud se jedná o poslance nebo politika, který by měl vysvětlit nějaké nesrovnalosti, často není k nalezení ani na mailu, ani v kanceláři, ani doma. Jedinou možností, jak jej konfrontovat s fakty, byly donedávna kuloáry Poslanecké sněmovny u hlavního jednacího sálu. Kamera, která na něj čekala a snímala jej i ve chvíli, kdy se snažil neodpovídat, se nedala obejít, nešlo se jí v chodbě vyhnout.
Redaktoři rubriky Reportéři ČT nechodili do PS točit rádi. Není to sbor lidí, kteří rádi někoho, kdo jim nechce dát rozhovor, pronásledují. Jde jim pouze o rozhovor, ověření faktů, k čemuž je nutí etický princip objektivity. Nelze udělat reportáž, aniž by dostal prostor člověk, o němž se natáčí. Nelze vysílat ani o poslanci Wolfovi, aniž by dostal prostor.
Vykázáním kamer z kuloárů tento „konfrontační“ prostor mizí. Netvrdím, že komise pro práci sněmovny byla vedena tímto úmyslem, její rozhodnutí ale má výše popsané následky: omezuje možnost reportérů konfrontovat poslance s kauzami ve veřejném zájmu.
Navíc: Ačkoliv to tak možná komise nezamýšlela, vytvořily se ve sněmovně nerovné podmínky médií, kdy televize, a to jak veřejná služba, tak štáby televizí komerčních, jsou diskriminovány, jelikož nemohou na jednom místě získat to, co novináři z deníků, internetových portálů nebo rozhlasoví reportéři: úplný zpravodajský materiál.
Vystěhováním kamer z kuloárů Poslanecké sněmovny se svět nezboří, ubylo jen svobodné atmosféry z prostoru, kde donedávna tradičně byla. Ne ke škodě televizí, ke škodě všech. Svobody není nikdy dost.
