Pražský primátor Pavel Bém má zase malér. Odjel si na dovolenou, někteří říkají, že prý zdolat nejvyšší horu Antarktidy, a v Praze byl sníh. Správně měl dle těchto spravedlivých Bém vzít lopatu a uklízet matku měst. Ne se vydat sportovat do krajiny věčného sněhu a ledu. Jako by toho nadělení na Václavském náměstí neměl dost. Ne, že bych zrovna zbožňoval kouzelníka, který vyleze na pódium, usměje se do obecenstva a prohlásí: „Velevážené publikum, předvedu nový trik: Právě jsem nechal zmizet osm set mega a uhádnu, na kterou kartu myslíte!“ K tomu ještě jsou mi trochu podezřelé jeho exhibicionismus a touha dokazovat, jaký že je pašák. Ale to je možná moje závist chlápka, který na to už nemá, aby se dral někam do srázů a dělal salta jako spolujezdec při free stylu. Takže v tomhle odsudku se sebekriticky brzdím. Dneska považuji za frajeřinu doběhnout „přes bolest“ v koleni tramvaj. Nechci tedy hledat v Bémově chování nějaké sebekompenzace. Byl bych rád, kdybych se mohl alespoň trochu podobně sebekompenzovat.
Abych se vrátil k tomu, jak to Bémovi někteří moralistně nandali za to, že si v době, kdy na Prahu padaly vločky, udělal dovolenou. Pravda, krizový štáb občas zasedal, ale že by potřeboval Béma… Loď se vskutku nepotápěla, kapitán nemusel být na palubě a jít s ní statečně pod sníh. Myslím, že někteří z těch, kteří Bémovi (tentokrát dle mého soudu nezaslouženě) nadávali, jindy a jinde vykřikovali, jak se stále šíří bláznivě panika a „při tom není divu, že v lednu padá sníh a mrzne, tak to přece bývá“. Zasněžená Praha je možná v některých okamžicích nepříjemná, ale o život v zásadě nešlo, a nejde-li o tuto cennost, kráčí, jak známo, o cosi sice stejně lidského, ne však tolik vzácného. Nevyčítám proto Pavlu Bémovi jeho dovolenou, na uklízení sněhu ve stověžaté vrchní velitel vskutku nebyl potřeba. To horší bylo, když před časem kvůli svému koníčku, puzen dobrodružnou choutkou, vynechal slušnými občany neustále vážené šedesáté výročí konce války a vykašlal se na válečné veterány. To byla sprostota, čnící nad neúčast při úklidu sněhu jako velehora.
Vskutku mi nevadí, že Pavel Bém během vánice odjel na sněhové prázdniny. Nicméně přesto se nad situací, která v souvislosti s tím vznikla, musím pozastavit. Ne pro samotný fakt sněžného výletu. Kvůli jeho důsledkům. Než byl Bém profesí primátor a politik, byl psychiatr. Jsa inženýrem lidských duší, měl by mít cit pro stav občanské psýché. Umí snad odhadnout, že v této době mu nejsou obyvatelé hlavního města tak docela nakloněni, rozhodně ne manifestačně, alespoň hodně takových znám, včetně sám sebe. Kupříkladu poslední Bémův výše propagovaný kousek se zmizelými penězi a tajemným listem Opencard občanstvo dosti podráždil. Psychiatrovi nesluší rozrušovat své blázny. Muži na radnici své Pražany. Kdyby si to totiž nechali líbit, museli by si připadat jako magoři. Možná ovšem napadlo primátora, že by udělal nejlépe, kdyby táhl z očí, někam daleko, až do Antarktidy, neboť pak sejde z mysli, vrátí se k volbám nový, lepší a my zase zvoláme s klasikem: „Sláva mu, on je pašák!!! A piškumpré a hujaja! Zdar! Zdar!! Zdar!!!“ Po mém soudu špatný odhad.
Proto i když mi fakticky vůbec, ale vůbec nedrásá, že primátor pražský Pavel Bém si vyjel na dovolenou během drobné sněhové kalamitky, v důsledku mě to rozčiluje. Neboť buď trpí politickou slepotou, nebo nerozumem, případně je omezen velkopanským opovržením voliči, svými spoluobčany. Nerozumného či arogantního primase mít na radnici, není pro poctivého měšťanostu nic perspektivního. Potom by primasovo chování nebylo zločinem, ale čímsi horším: chybou, jak říkal starý Talleyrand.
Nebo možná touží Pavel Bém po adrenalinu tolik, že mu už nestačí lezení po nejvyšších horách světa a kotrmelce na motorkách a chce si doopravdy pořádně naštvat občanstvo pražské. „Přežiji tu defenestraci, nebo nepřežiji?!“ ptá se sám sebe před zrcadlem a v dobrodružném těle mu začínají pěnit divoké látky: „Čím bych ty lidi ještě mohl naštvat?!“
