Průzkumy spokojenosti s budováním demokracie v Česku, Polsku a Slovensku vedou spokojení. Přes 60 procent dotázaných si podle šetření Eurobarometru myslí, že žijeme v lepší době než před 20 lety. Zhruba stejně je i těch, kteří jsou přesvědčeni, že vedou spokojený život. Nejvýše lidé hodnotí, že rok 1989 odstranil diktaturu komunistické strany a přinesl svobodnou volbu povolání. Za největší zklamání považují ztráty sociálních jistot, hlavně hrozbu nezaměstnanosti.
Vinu za všechny nectnosti restaurovaného kapitalismu s „lidskou tváří“ lidé pochopitelně dávají politikům. Proto politickým stranám v zemích Visegrádu důvěřuje sotva patnáct procent občanů. My, kteří jsme si v listopadu 1989 přáli politickou svobodu, rovnost šancí a transparentní rozhodování, kritizujeme politiky, že nedokázali vytvořit prostředí bez korupce a klientelismu. Ale i proto, že dostatečně nehájili tradiční hodnoty, postavení rodiny jako základu státu a nedotknutelnost lidského života. Po dvaceti letech svobody cítíme, že ani dnešní možnost ovlivnit veřejný život prostřednictvím politických stran není větší než nepatrná. Nedůvěra v politiku se stupňuje. A to i přesto, že od r. 1998, kdy byla v důsledku transformačních obtíží nostalgie po minulém režimu největší, se hodnocení „sametového“ převratu výrazně zlepšilo. Krize po pádu Topolánkovy vlády je ovšem zase ukázkou toho, že si politici nevědí rady sami se sebou. I proto politiky svým způsobem čas od času suplují novináři. Kritizují jejich nečinnost či nemohoucnost, ale také jim předkládají témata a problémy, které je třeba řešit. Nebýt tlaku médií a samospádu demokratických institucí, fungujících nezávisle na neschopnosti politiků, politický život v zemi by se možná zastavil.
Jedním problémem současné politiky je málo pestrý výběr politických témat i takřka neměnné personální obsazení politické scény. Je známo, a jiné systémy to demokracii vytýkají, že kvalita demokracie je přímo úměrná lidské kvalitě voličů a jimi zvolených zástupců. Zdá se však, že schopní a důvěryhodní lidé, kteří by politiku skutečně chtěli dělat jako službu, nemají o politickou kariéru zájem. Odrazuje je zákulisní propojení politiky s byznysem i stále pokleslejší politická kultura. Chyba je jistě i v nespravedlivém volebním systému, který přes svou oficiální „poměrnost“ znevýhodňuje menší strany. A protože velké strany naopak usilují o ještě výraznější většinový efekt, není na reformu volebního zákona velká šance. Menší počet stran v zákonodárných sborech ovšem kvalitu demokracie dále zpochybňuje, neboť znamená zúžení reprezentace zájmových skupin. Mezi dvěma a jednou partají v parlamentu je rozdíl už jenom té jediné. A ve slabé chvilce nějakého dalšího nedomyšleného atentátu na vládní kabinet může se vynořit i ona stará známá „vláda jedné strany“.
To, že na nás po 20 letech svobody dotírají reminiscence na dobu nesvobody, má svůj původ i v nedostatečném rozchodu s dědictvím minulého režimu. Tím myslím také finanční kapitál, který zůstal za nehty komunistickým bossům a jejich věrným. V době nepovedené ekonomické transformace to trefně vyjádřil kreslíř Vladimír Jiránek: načrtl žebráka s kloboukem a nápisem Vraťte, co jste nakradli!, kterého míjí elegán klausovského střihu se sloganem na zádech – Investujte, co jste nakradli! Václav Klaus v r. 1990 pohrdl vzorem prvního ministra financí ČSR Aloise Rašína, který okolkováním bankovek a zadržením jejich poloviny vyvedl korunu z inflační sféry a zamezil zneužití špinavých válečných zisků. Pro Klause však byly všechny peníze čisté. A to byl ten způsob reformy, který penězi, k nimž měli přístup především nomenklaturní kádry, pošpinil tvář mladé české demokracie. Ekonomické vazby, založené počátkem devadesátých let na těchto penězích, předurčily další průběh privatizace a poznamenaly i morální klima v českém podnikání.
Vzhledem k minulým zátěžím a impotenci politiků, neschopných dospět ke smysluplným kompromisům, máme jen slabou naději, že se příštími volbami cokoliv zásadně změní k lepšímu. Není proč se dnešní únavě z politiky divit. Snad bude opravdu lepší, povede-li zemi dál úřednický kabinet, ostatně oblíbený rekordním počtem Čechů. Odpočineme si tak aspoň od nešťastného způsobu české politiky.
