Možná mi nějakým nedopatřením unikl smysl funkce tiskového mluvčího. Vždy jsem se domníval, že jde o důležitý post, který má za cíl pomyslným mostem spojovat instituci, pro niž daná osoba pracuje, s širokou veřejností. Po středečním vystoupení Jaroslava Koláře z Fotbalové asociace ČR se ale ukázalo, jak moc jsem se mýlil.
Docent Chocholoušek by situaci, která se odehrála na tiskové konferenci po nepříliš vydařeném utkání české reprezentace s Bulharskem, glosoval, že takové nedopatření se stane maximálně jednou, opravdu jednou za deset let. Samozřejmě by musel zanedlouho svůj úsudek opravit. Jedná se totiž o jev stále častější.
„Přijde mi, že lidi ztratili soudnost. Jsou jiné pořádky, jiný stav,“ zaznělo z Kolářových úst, jako by se nechumelilo. Ředitel P. R., jak se jeho funkce přesně nazývá, je sice v nezáviděníhodné situaci, ale tak už to v téhle branži prostě chodí. Kvůli působení lodivoda Michala Bílka u národního týmu jsou z reakcí fanoušků cítit stále větší rozpaky a Kolář by je měl z podstaty své pozice ujišťovat, aby týmu přes různá klopýtnutí nadále věřili. Ubezpečit je vhodnými argumenty, že Bílek a jeho tým dělají vše, co je v jejich silách. Kultivovat vyhrocené prostředí. Prostě dělat Fotbalové asociaci ČR dobrou reklamu. Místo toho slýcháme, zda je pískání a hněv fanoušků normální (sic!).
Jistěže je. Od toho fanoušci přece jsou. Své roztrpčení nad matnými výkony hráčů v červeno-bílých dresech dávají patřičně najevo a mají na to plné právo. Svádět to na národní, pokřivenou povahu je čirý alibismus, který překoná maximálně věta manažera reprezentace Vladimíra Šmicera směrem k novináři: „Kdo hrál fotbal, tak ví, že zápas je něco jiného.“
Kdysi oblíbený hráč tak stále víc připomíná spíše svého tchána Ladislava Vízka, který se železnou pravidelností hudruje od hospodského stolu.
O nekompetentnosti Jaroslava Koláře svědčí i událost z konce června tohoto roku. Útočník Milan Baroš podlehl mediálnímu tlaku natolik, že se při nástupu do autobusu v Polsku pustil do novináře se slovy, že ho zabije. Kolář nehnul ani brvou, Baroše pouze s úsměvem nasměroval do dveří a odešel…
I to svědčí o mnohém.
