Tata Mandela Madíba. Otec nové Jižní Afriky, tedy tata, jak ho označují v jazyce kmene Thembu, z něhož pocházel. Bojovník proti apartheidu. Vězeň na ostrově Robben. Nositel Nobelovy ceny míru z roku 1993. První černošský prezident Jihoafrické republiky. Muž, který po propuštění z vězení, v němž strávil 27 let!, odmítl pomstu a vyslovil se pro celonárodní usmíření. Nelson Rolihlahla Mandela.
Nyní se s ním loučí celá Jižní Afrika. Běloši, černoši, Indové a další, kteří jsou občany Jihoafrické republiky. Ostatně, když současný prezident Zuma oznámil krátce před čtvrteční půlnocí, že Madíba zemřel, okamžitě se k jeho domu v Johannesburgu vypravily stovky lidí bez rozdílu barvy pleti, víry či pohlaví. Staří, mladí i děti. Někteří dokonce jen v pyžamu či županu.
Jako velká řeka proudily davy Mandelových sousedů a ostatních obyvatel Johannesburgu k vile, kde Mandela skonal. Místo slz a nářku ale všichni začali spontánně zpívat. A tančit. Smutek totiž rychle vystřídala radost. Radost z toho, že Nelson Mandela s nimi žil a hlavně, že ho měli. Ulice jihoafrických měst a obcí se také rychle změnily v místo oslav života výjimečného muže. Muže, který prý Jihoafričany naučil odpouštět a odnaučil nenávidět.
Sláva na nebesích
„Mandela odešel do ráje a vstoupil do nejbližší nebeské pobočky Afrického národního kongresu. Pro nebesa je to šťastná zpráva, pro nás, pozemšťany smutná“, uvedl jeden z Jihoafričanů na svém twitteru. A řekl tím všechno.
Vynořily se ale také názory, mimochodem v České republice, že Mandela byl komunista a terorista, proto ho není možné oslavovat. Ano, i Charliemu Chaplinovi Američané svého času spílali do komunistů a pak ho marně volali, aby se ze Švýcarska vrátil zpět do Spojených států.
Mandela, který nejprve studoval angličtinu, antropologii, politiku a římské právo, pak vystudoval právnickou fakultu, si v srpnu 1953 otevřel vlastní právní kancelář Mandela a Tambo. Připomínám, že to byla jediná kancelář v zemi, kterou vedli obyvatelé černé pleti. V té době už ale patřil k významným členům politické opozice a nakonec vstoupil i do Afrického národního kongresu. Stále však prosazoval nenásilný odpor proti vládní politice apartheidu. Až do tragického dne roku 1960. Když tehdy policisté postříleli desítky neozbrojených lidí včetně žen a dětí, změnil svůj názor a vyhlásil vládnoucí bílé menšině ozbrojený boj.
Označovat ho za to ale teroristou je vlastně to samé, jako kdyby jimi byli všichni povstalci a odpůrci totalitních režimů, účastníky Pražského povstání v roce 1945 počínaje a upalujícími se tibetskými buddhistickými mnichy konče. A stejná demagogie je i tvrzení, že vzdělanými muži přeci byli i jakýsi Uljanov, známý pod pozdějším jménem Lenin, nebo Pol Pot a jeho Bratři, kteří studovali na nejznámějších francouzských školách včetně pařížské Sorbonny.
Soweto i Qunu
Nejlepší odpovědí na tyto poznámky a soudy jsou reakce samotných Jihoafričanů. Za všechny cituji jednoho z nich, bělocha, který přinesl květiny k soše Nelsona Mandely na stejnojmenném náměstí v Johannesburgu: “Demokratickou společnost, která funguje, a lidé tu žijí společně, máme jen díky Mandelovi. On to dokázal, i když mu bílí zpočátku moc nevěřili. Současná vláda je sice hodně zkorumpovaná, ale hlavní ideu, Mandelův odkaz, stále naplňuje“.
Samozřejmě, nic není ideální a Jihoafrická republika má do ideálu daleko. V zemi je vysoká kriminalita a korupce zasahuje nejvyšší patra politiky včetně policie. Ostatně to dokazuje i kauza uprchlého Radovana Krejčíře. Ale tohle my také dobře známe. A ideální společnost neexistovala ani za Marca Aurelia, který je dáván historiky za vzor. Nejdůležitější ale je, že díky Mandelovi tady existuje země, která je pro ostatní státy afrického kontinentu určitým vzorem. Že neskončila jako sousední Zimbabwe, kde už v roce 2001 byli násilně vyháněni ze svých farem všichni běloši, někteří i zavražděni. A tamní prezident Mugabe v tomto trendu pokračuje bez ohledu na to, v jakých troskách se tato kdysi prosperující a bohatá země nachází.
Vraťme se ale do Jihoafrické republiky, konkrétně do Soweta, předměstí Johannesburgu, které je doslova symbolem boje proti apartheidu. Když jsem tam přijel, na celé hlavní třídě vedoucí kolem domu Nelsona Mandely, který v Sowetu v letech 1946 až 1962 žil, lidé zpívali a tančili. A uprostřed křepčícího hloučku se pohybovala trojice lidí zabalených do jihoafrické vlajky. Tři lidé, běloška, černošská dívenka a Ind.
A přesně takovou Jižní Afriku Mandela chtěl. A všichni věří, ale také doufají, že taková i bude. A takový obrázek symbolicky poletí i v neděli 15. prosince 2013 do vesnice Qunu, kde Mandela vyrůstal. Právě tam totiž jeho ostatky navždy spočinou.
