Kdo má židli, ten bydlí – zpívá se ve známé písničce. K pohodlnému životu nám ale nestačí jen židle, většinou k ní přikupujeme i další kamarádky a další kousky nábytku. Na tom pochopitelně není nic špatného, na židli se totiž nedá ani vařit, ani spát. Co ale dělat se židlí a dalším nábytkem, když doslouží nebo třeba jen vyjde z módy? Většina z nás Čechů v tom má jasno, nepotřebné kousky nábytku uložíme na půdu, do sklepa nebo do komory. Mohly by se přeci hodit. Když to tak děláme se vším vysloužilým harampádím, vznikne z toho za několik let slušný chaos.
Před nedávnem jsme se s manželem přestěhovali. První, co nás v našem novém bydlišti uvítalo, byl velký nápis na nástěnce: „Prosíme spolubydlící, kteří ve společných prostorách domu odkládají své věci, aby je neprodleně uklidili.“ Nápis visel na nástěnce několik týdnů, poté byl mírně inovován. „Prosíme spolubydlící, kteří ve společných prostorách odložili dětskou sedačku a dveře, aby si je neprodleně uklidili.“ Když se ani poté nic nedělo, počáteční „prosíme“ se změnilo na „žádáme“ a na konec zprávy přibyla ještě výhružka: „Jinak budou odvezeny do sběrného dvora, náklady se rozpočítají mezi všechny vlastníky bytů.“
Ani na takové výhružky ovšem majitel zmíněných předmětů nijak nereagoval, a to i přesto, že přímo před naším domem pravidelně stává kontejner na rozměrný odpad. Až když se konečně přistoupilo k vykonání avizovaného rozsudku nad odloženými věcmi, jal se je jeden ze sousedů konečně bránit. Ano, jsou jeho, v bytě je nemá kam dát, ale brzy je bude ještě potřebovat. Věci tedy ve společných prostorách zůstaly, ani po půl roce je však soused nepotřeboval.
Nejen v bytě, i ve vesnickém domku
Řada lidí z vesnic teď možná řekne, že tohle se může stát jen v Praze, kde lidé žijí v malých „králíkárnách“. Opak je ale pravdou. Rozhlédněme se po vesnických zahrádkách a chalupách. Někde mezi petrželí a cibulí trůní staré železo, jinde mají dokonce vrak populární Škody 105. Znám i domácnosti, které vlastní k prasknutí nacpanou stodůlku, ve které najdete všechno od okenních tabulí, přes náhradní díly, které by vydaly na celý traktor, a staré matrace až po „zánovní“ sekretář z padesátých let.
Když se kohokoliv zeptáte, proč staré železo neodveze do sběru a staré matrace a podobné harampádí neodevzdá ve sběrných dvorech, většinou s káravě povytaženým obočím odpoví: „Vždyť se to přece může ještě hodit! Já to odvezu a za týden zjistím, že to potřebuju.“
A tak si i v nových bytech a domech hromadíme kdeco. Ze zdánlivě velkého prostoru děláme menší a menší. Přikupujeme nové skříně, botník, který se ještě před pár lety pohodlně vešel do předsíně, se musí kvůli nedostatku místa přestěhovat na společnou chodbu. Ani to nás však od hromadění věcí, které by se mohly hodit, neodradí. Jak dlouho nám ale ještě bude naše malá zemička stačit?
