Západní svět prochází od nového milénia civilizační a politickou krizí, kdy nejsme schopni reagovat na zásadní hrozby, a navíc jsme podlehli iluzi, že lidstvo přestane válčit. Zlatá 90. léta jsou již za námi a v současné době čelíme několika krizím na několika „frontách“, které nejsme schopni racionálně řešit.
Po anexi Krymu a válce na Ukrajině se výrazně zhoršily vztahy s Ruskem. Kvůli možnému budoucímu konfliktu probíhají pravidelně vojenská cvičení v příhraničních oblastech, a to jak ze strany Severoatlantické aliance a partnerských zemí, tak zejména ze strany Putinova Ruska.
Ano, Ruská federace bude v dlouhodobém horizontu strategickým partnerem Západu. Bez spolupráce bude obtížné řešit závažné krize, kterým budeme čelit. Na druhou stranu je jisté, že v krátkodobém horizontu je takováto teze iluzí, a to zejména kvůli současnému prezidentu Ruské federace Vladimiru Putinovi a jeho agresivní zahraniční politice, která mimo jiné soustavně zastrašuje naše spojence.
Navíc Vladimir Putin již několikrát v uplynulých letech dokázal, že je schopen využít vojenskou sílu, takzvanou hard power, k dosažení cílů zahraniční politiky, a to i díky snižující se americké přítomnosti v Evropě. Spojené státy a NATO byly tak nuceny přehodnotit nejen vojenskou rovnováhu podél východní hranice (například Operation Atlantic Resolve), ale rovněž začaly častěji svolávat vojenská cvičení. Ta však nedosahují takových rozměrů jako ta ruská – v posledních letech se ruských vojenských cvičení pravidelně zúčastňuje i přes 100 tisíc příslušníků ozbrojených sil. I když jsou prezentována a chápaná z obou stran jako provokace, v praxi vedou spíše k zastrašení protivníka.
Na druhou stranu je nelze brát na lehkou váhu, a to zejména kvůli rychlosti, díky které dokáže Rusko zmobilizovat své síly. Například neohlášené vojenské cvičení v Kaliningradské oblasti (prosinec 2014). Tato cvičení mohou fungovat jako zástěra pro náhlé útoky s cílem získat nové území, a to mimo jiné v kratším intervalu nežli se členské země NATO rozhodnou aplikovat článek 5 Washingtonské smlouvy – tedy že rozhodnutí musí být přijato jednomyslně.
Rusko je tak pro Evropu největší hrozbou. Z tohoto důvodu je pro zajištění bezpečnosti v Evropě nutné nejenom odhodlaně bránit východní hranici (takovýto postoj však měl být již zakotven při řešení krize na Ukrajině), ale zejména je nutné přestat brát bezpečnost jako samozřejmost. Pokud nebudeme plnit alianční závazky a nebudeme schopni reagovat na tyto hrozby, Aliance přestane mít v praxi význam a posléze zanikne.
Spolupracovník Výzkumného centra AMO se zaměřením na bezpečnostní politiku a Severoatlantickou alianci. V roce 2015 absolvoval magisterské studium v oboru Bezpečnostní studia na vysoké škole CEVRO Institut. Během studií působil jako projektový manažer a analytik v několika institucích (Centrum transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut, společnost CI Consult & Research či CEVRO). Navíc strávil dva semestry na Umeå University ve Švédsku, kde loni působil jako výzkumný pracovník. Mimo to absolvoval sérii zahraničních vzdělávacích programů, jako například ICT’s Executive Program in the Counter-Terrorism Studies v Izraeli. Luděk Jiráček spolupracuje s AMO od května 2016.
