Sociologové se mýlili, když se domnívali, že vědí, jak vypadá moderní západní společnost. Viděli globalizaci a universalismus. Místo toho pod povrchem narůstal nacionalismus a strach. To alespoň tvrdí asi nejvýznamnější současný německý filozof, žák a nástupce Jürgena Habermase – Axel Honneth. O proměnách společnosti hovořil pro pořad Události, komentáře.
V poslední době vidíme v západních demokraciích velké změny. Lidé různě volí, reagují různě na zavedené politické elity. Vy reprezentujete kritickou, tzv. Frankfurtskou školu. Co si o tom myslíte?
Myslíte vzestup národního konzervatismu a populismu? Těch důvodů je mnoho. Jedním z nich je, že globalizační procesy vytvořily nejen vítěze, ale i lidi, kteří mají pocit, že prohráli, a to i v mnoha zemích… Zejména v řadách bílých zaměstnanců v západním světě jsou lidé, kteří mají pocit, že oproti jiným skupinám obyvatel zkrátka ztratili.
Dalším je pocit, že naše demokraticky zvolené vlády nejsou ve skutečnosti schopné se s těmito změnami vypořádat. Buďto jsou nekompetentní, nebo příliš zkorumpované tím novým druhem globálního kapitalismu.
Schází se tu víc různých faktorů. Je to věc, kterou jsme možná my levicoví intelektuálové podcenili, a to jsou hluboce zakořeněné animozity vůči lidem, kteří pocházejí odjinud. Že tu jsou nacionalistické nálady, dokonce i rasistické emoce.
Poslední dekády byly ve znamení globalizace, integrace. Teď ale vidíme spíše rozdělování, stavění zdí. Je to to, co máte na mysli?
Vracíme se zpátky k národnímu konzervatismu, k nacionalismu, který jsem nikdy nečekal. Přesouváme se od období, kdy národní hranice, národní nálady ztrácely svou rozhodující roli, a teď to, co zažíváme, je přesný opak. Můžete získat lidi na svou stranu tím, že v mnoha zemích budete hrát právě na tuhle národní strunu. Částečně je to pro mě překvapení.
Je to přirozený vývoj demokracie, nebo hrozba?
Aktuálně bych řekl, že je to hrozba. Co je zřejmé, je, že demokratický vývoj je vždy kostrbatý, ale když říkám kostrbatý, tak v něm zároveň vždy máme určitý směr, kterým se vyvíjí. Na aktuální situaci je velmi nepříjemné to, že mnoho lidí nemá pocit, že by tu byl nějaký směr.
Před deseti lety bych řekl, že se pohybujeme progresivním směrem – k integraci trhu, k politickým procesům odproštěným od ekonomických zájmů, ke kulturnímu životu. Chápal jsem to jako stupeň demokratického vývoje, ale teď jsme konfrontováni se situací, kdy se nějaký přirozený vývoj ztrácí. Demokracie částečně musejí žít z pocitu, že víme, jakým směrem se ubíráme.
Země na Západě jsou hluboce rozdělené – na jedné straně zde máme národní konzervatismus, který je celkem jasně definovaný. Potom tu ale je velmi zvláštní složení od sociálních demokratů až po neoliberály. Není to úplně jasné a zřetelné.
Ti, kteří například v USA nedávno volili Clintonovou, jsou absolutně rozdělení v tom, jakým směrem by se mělo postupovat dál. Bernie Sanders a Hillary Clintonová jsou úplně rozdílné osobnosti stejného směru.
Jak vidíte roli médií v této situaci?
Média mají větší roli než kdykoliv v minulosti. Televize byla dlouho asi tím nejdůležitějším médiem, ale dnes tu máme internet, který je nekontrolovatelný. Je to zdroj komunikace, který není příliš racionalizovaný. Veřejná média jako televize či rozhlas by měla hrát větší roli, ale problém je, že jsou privatizována… že už se prostě nesoustředí na občana.
Neexistuje nic takového jako fakta bez interpretace. Fakta často byla statistikami, empirickými záležitostmi, a debatovalo se o nich. Když si vezmete lidi, jako je Trump, máme tu pseudofakta – nejde tedy o to, jak chápat fakta, ale jak přijít s fakty, která nikdo nepotvrdil. Je to vytváření fakt. Není to postfaktická nebo postrealistická doba, je to doba, ve které nebezpečí pochází z toho, že se fakta vymýšlejí a myslím, že Trump je toho jasným příkladem.
V tom tkví nebezpečí, protože tomu, jak si lidé vytvářejí svůj názor, musí předcházet nějaký referenční bod. Je potřeba se shodnout na některých faktech, i když je to velmi obtížné. Ale přemýšlení veřejnosti je o tom, jak přesně interpretovat různá fakta. A když si je někdo vymýšlí, absolutně se ztrácí rozdíl mezi tím, co může být chápáno jako relativně dobré, ověřitelné faktum, a mezi vymyšlenými fakty.
Tady by média měla hrát velmi důležitou roli. Ale je zřejmé, že ji mohou hrát jen média, která jsou nějakým způsobem kontrolovaná, že nejsou v soukromých rukách. Privatizace veřejného sektoru je obrovskou katastrofou pro demokratický vývoj.
