Na přelomu června a července se v Lidových novinách objevila zpráva, že režisér Dimitrij Dudík připravuje unikátní sadu deseti dvojcédéček, na nichž budou zachyceny zhruba dvě třetiny Haškova románu "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války".
Na rozdíl od už poměrně dávné nahrávky Jana Wericha bude tentokrát interpretace svěřena většímu počtu herců, mezi nimiž nebude chybět Miroslav Donutil, Petr Nárožný, Josef Somr, Václav Postránecký a další.
Přiznám se, že Švejk a švejkovství mě od mládí zajímá jakožto pojem sociologický. Bylo to podníceno kromě jiného tím, že v poměrně velmi bohaté knihovně mého otce tento stěžejní román české literatury chyběl. Časem jsem se dověděl, proč. Můj otec totiž začátkem první světové války ležel ve vojenské nemocnici v Českých Budějovicích vedle Jaroslava Haška a byl zřejmě jeho chováním znechucen natolik, že jeho dílu neotevřel regály své knihovny.
Když jsem pak opožděně Švejka četl, velmi jsem se smál, ale zřejmě pod vlivem oné zkušenosti mého otce jsem švejkovskou filosofii nikdy nepřijal za svou, neboť kromě vskutku podivných Haškových postojů, které ho z odporu k československým legiím v Rusku přivedly až do role bolševického komisaře, mi vadilo i přímo ve Švejkovi nepokryté zesměšňování poválečného vlasteneckého pathosu, do něhož jsem se narodil a který ve mně zůstal až do poměrně pokročilého věku. Ostatně nebylo málo významných českých osobností - za všechny jmenuji třeba profesora Václava Černého - které švejkovství spojovaly jednoznačně s tak zvaným čecháčkovstvím, tedy s opakem nějakého vlasteneckého hrdinství, jehož vzorem byli právě legionáři.
I když postupem doby jsem tyto postoje poněkud korigoval, přece jen mě překvapilo vyjádření zmíněného režiséra nových nahrávek oponující vžitému názoru, že švejkování je pouze obrazem uhýbavé rezignace na hodnoty, a stavějící Švejka až poněkud přehnaně na roveň slavného indického Ghándího. Obě tyto postavy režisér Dudík prohlašuje za jakési nenásilné bojovníky v přežívání.
Ještě větším překvapením pak pro mne bylo, když jen několik dnů po vyjití zmíněného článku si o státním svátku na paměť Jana Husa toto téma vybral pro své Dobré jitro na stanici Český rozhlas 2 - Praha protestantský pastor Jan Schwarz. Ano, právě Husa, který za svou pravdu položil život, konfrontoval se Švejkem, který naopak svůj život pečlivě chránil, aniž tím ovšem komukoliv ublížil. Nutno říci, že sám pastor, ale i hosté, jimž během toho pořadu zavolal, se s tímto protikladem snažili čestně vyrovnat a Švejk z toho nevyšel nikterak špatně, samozřejmě i s přihlédnutím ke vzácné humorné stránce jeho povahy. Z těch úvah pak vyplynulo, že poněkud zkreslené pojímání hrdinství ve smyslu „tebe zabiju, ale spasím lidstvo“ nepředstavuje nějakou vyšší hodnotu ve srovnání se snahou o zachování života každého lidského individua.
I když tato myšlenka se manifestuje v civilizovaném světě stále výrazněji - v náboženských kruzích bohužel více ve věci potratů a eutanazie - obecně se stále zejména při uvažování o větších vojenských akcích nakládá s lidskými životy v jejich nejlepším rozkvětu velmi marnotratně, ledabyle a nezodpovědně. Teprve historická ohlédnutí nám zřetelně vyjevují, jak zbytečné často byly války, k nimž jako by lidé byli vedeni více jakýmsi sebeničivým pudem než snahou o zlepšení světa. Aristofanova Lysistrata nám se značným historickým odstupem může být dobrým příkladem absurdity takové zbytečné a neustálé potřeby vzájemně se zabíjet.
Za pár dní si připomeneme nekulaté výročí začátku první světové války a znovu se zamyslíme nad tím, zdali opravdu její nutnost byla tak nepopiratelná, aby se muselo obětovat deset milionů životů, z nichž každý měl svou nedocenitelnou hodnotu, přinejmenším pro úzký okruh lidí nejbližších, jimž smrt otce či syna změnila jejich chod života.
A pohlédneme-li na ztrátu života každého jednotlivého člověka jakožto samostatného subjektu, stačí, když se zamyslíme sami nad sebou a uvážíme, kolik cenných hodnot nám přinesl každý den našeho životního času. Rychle si uvědomíme, jaká škoda by to byla, kdybychom z nepříliš racionální vůle mocných přišli o svůj život už někdy ve dvaceti. Z tohoto hlediska na svá stará kolena beru na milost i Švejkovu filosofii aspoň jako námět k zamyšlení. Nechci tím nabádat ke zbabělosti a neodporování zlu, jen k opatrnému zacházení se vzácnou hodnotou života, která nám byla svěřena, abychom k ní přistupovali s úctou, jak u sebe tak u svých bližních.
