Velký evropský myslitel David Hume formuloval v 18. století tři fundamentální přirozené zákony. Bylo to v úžasné době posedlé touhou po řádu a kráse. Adam Smith založil ekonomii jako vědu o řádu trhu, zemřel v roce 1790, o rok dříve než W. A. Mozart, v jehož nepřekonatelné hudbě můžeme řádu naslouchat. Prvním ze tří fundamentálních přirozených zákonů Davida Huma je zákon stability vlastnictví, druhým je zákon jeho dobrovolného převodu a tím třetím je zákon dodržování slibů.
Slovo zákon, jak ho použil Hume, má jiný význam ve srovnání s tím, jak mu rozuměl Isac Newton, když hovořil o fyzice a astronomii. Newtonovy zákony jsou objektivní, nedají se porušit. Humeovy zákony se porušit dají. Jsou důrazným varováním každé společnosti, co ji čeká, přestane-li respektovat vlastnická práva, jestliže se vlastnictví začne převádět násilím a jestliže už nebude možné spolehnout se na to, co bylo smluveno. Takovou společnost čeká zmar, chaos a nakonec úplný zánik.
Hume si také všimnul, že různá společenství rozsetá po širém světě dospěla nezávisle na sobě k témuž, že totiž jejich přežití a rozvoj závisí na úctě k oněm třem přirozeným zákonům. Ty platí dodnes, historie přinesla od té doby jen bezpočet důkazů jejich platnosti. Nelze si představit spolehlivější vodítko chování společnosti. Také česká společnost zažila na vlastním těle důsledky porušování zejména prvních dvou. Krajina a venkov nezhojily jizvy po násilné kolektivizaci dodnes. Všichni si pamatujeme, jak vypadala historická jádra měst, než byly domy před dvaceti lety v restitucích navráceny původním majitelům. Na Starém městě pražském zavřené a zčernalé krámy, v nich sběrné suroviny, padající omítka, scéna jako stvořená pro natáčení amerických válečných filmů.
Když David Hume nazval ona tři pravidla fundamentálními přirozenými zákony, řekl tím, že jsou to principy, že respekt k vlastnictví musí být principiální. Princip je to, co se dodržuje bez ptaní, co už nevyžaduje žádné další zdůvodnění. To, že budování svobodné společnosti musí hned po listopadu 1989 z oněch principiálních důvodů začít nápravou majetkových křivd, tehdy ostře věděla Občanská demokratická aliance. Absolutně první návrh zákona, sepsaný čtyři týdny po zřízení ministerstva privatizace v červenci 1990, byl restituční zákon, ve Federálním shromáždění pak dostal číslo 403/1990 a platil už od listopadu toho roku.
V započatém svižném tempu pak pokračoval zákon o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se navracel majetek znárodněný po únoru 1948. Jeho propojením s kupónovou privatizací se podařilo zcela eliminovat dopady restitucí do státního rozpočtu, protože oprávněné osoby nedostávaly od státu náhradu v penězích, pokud nebylo možné navrátit jim majetek rovnou v naturální podobě, nýbrž v akciích Restitučního investičního fondu.
Restituce církevního majetku se však zadrhly na nevůli vedoucích politiků ODS, a to přesto, že zákonodárci z počátku devadesátých let prozíravě blokovali nakládání s majetkem, který měl být navrácen církvím, ale také jiným subjektům. Jejich argumentace proti církevním restitucím byla druhově stejně ubohá a nedůstojná, jakou slyšela moje maminka, když si k sousedům příšla po válce pro gauč, který si u nich schovala poté, co gestapo zatklo v roce 1943 našeho tatínka a my jsme se museli vystěhovat: „Nezlobte se, my ten gauč potřebujeme, už jsme si na něj zvykli.“
To, co je vidět, je obvykle ve srovnání s tím, co vidět není, mnohem méně důležité. Jestliže se nyní vláda rozhodla navrátit církvím polovinu někdejšího majetku v hodnotě sedmdesát pět miliard, je to na první pohled hodně vidět, mnozí se toho dokonce lekli. Jenomže to, co tak vidět není, je zjednání průchodu práva a spravedlnosti, což je přesně to, co naší společnosti stále tolik chybí a co má nesrovnatelně větší cenu. Rozhodnutí vlády předložit do Parlamentu ČR zákon o majetkovém vyrovnání s církví je chvályhodné a jeho význam snad ani nelze docenit.
