Bez obav, nedělám to často, ale s dovolením bych tu pro jednou zacitoval sám sebe. „Smrdutý a ošklivý prasečák prostě zůstane tou nejlepší možnou připomínkou naší hanby a neschopnosti vyrovnat se s ní.“ Konec citátu. Zdroj: Respekt. Datum: 12. května 1997. No. Takže bych měl být nejspíš pyšný, jak jsem to už tenkrát přesně věděl, ale nejsem, jelikož to už tehdy nebylo tak těžké uhodnout.
Páteční zprávou Lidových novin zřejmě celý příběh velkovýkrmny umístěné pietně na místě bývalého romského koncentračního tábora v Letech u Písku končí. Respektive to konečně někdo – premiér Petr Nečas – řekl naplno: nejsou peníze, prasečák nezbouráme, mrtvým musí stačit památník a stromy, díky nimž od něj na prasečák nevidíte.
Ovšem kdyby tam snad premiér někdy toužil zajet, pohledu na prasečák se těžko vyhne, protože to po cestě od Prahy nejde. Bude tedy potřeba odvrátit zrak, dívat se na druhou stranu do idylické jihočeské krajiny, tam je všechno v pořádku.
A vždycky bylo. O hrůze v Letech tu roky vědělo jen pár lidí, třeba brněnský historik Ctibor Nečas. Pamatuji, jak jsme i v Respektu v roce 1994 zírali, když nám to tehdy s brutální upřímností naservíroval americký historik Paul Polansky. Vzápětí se připojil německý novinář a aktivista Markus Pape, čímž ovšem celý příběh české viny nevyhnutelně získal razítko čehosi importovaného a vnuceného zvenčí, něčeho, co jen má kazit obraz Čechů jako bezmocných obětí. A tahle vlastenecká ideologie se objevila znovu vždycky, když do Prahy docházely prosby Simona Wiesenthala, Güntera Grasse nebo Evropského parlamentu, jestli bychom s tou ostudou přece jen nechtěli něco udělat.
Zvlášť zapáleným obhájcem národního zájmu v podobě prasečáku se podle očekávání stal Václav Klaus, který byl dokonce schopen tvrdit, že Lety, odkud vedla cesta pouze na osvětimské rampy, byl pracovní tábor, což by možná někdo v citlivější zemi označil za zpochybňování holocaustu – ať se mimochodem VK příště při návštěvě Washingtonu staví v tamním Muzeu holocaustu, třeba něco pochopí.
Znám to z debat se svými vysokoškolskými a celkem kultivovanými přáteli: zmíníte-li se o Letech, jste nejprve považován v nejlepším za provokujícího výstředníka, o chvíli později už otravného magora, který má fakt divné starosti. Neuráží mě to. Za těch třináct let jsem si na to už zvykl. Zvykli jsme si, prasečák zůstává.
(texty z blogu Jindřicha Šídla publikuje pravidelně týdeník Respekt)
