Konečně se v Praze začalo něco měnit, říkal jsem si ve čtvrtek. Přední české deníky informovaly na svých titulních stranách, že za psa bez vodítka v některých veřejných prostorách bude jejich majitelům hrozit pokuta až 50 tisíc korun. Konečně se bere ohled na malé děti a jejich rodiče, říkal jsem si. Procházky s dětmi a hry v městských parcích a na loukách na sídlištích jsou už totiž v Praze dlouho nemožné. Snad na každém metru čtverečním psí výkal, navíc volně pobíhající velcí a uslintaní čtyřnožci bývají pro malé děti skutečným nebezpečím.
Další řádky zprávy jsem si ale musel přečíst snad čtyřikrát: Opatření se má přijmout ne kvůli ochraně dětí, ale kvůli ochraně psů!!! „Tím, že je pes na vodítku, se může zabránit jeho týrání. Když se zaběhne svému majiteli, strádá“, tak zní argument. Věrni Haškovu Švejku!
Proč si stále nemohu zvyknout na to, že v naší zemi si mnozí považují víc čoklů než dětí? Latinskoamerické oči lezou z důlků. V Latinské Americe se o psy nestará téměř nikdo (kromě specialistů na výcvik účelových hlídacích a protidrogových psů). Je to zvíře. Na prvním místě je tam rodina, děti, společnost, lidé. Na jiných kontinentech - třeba ve východní Asii - se psi dokonce jedí. V jihoamerickém Peru se zase jedí alpaky (andské zvíře příbuzné lamě bohaté na vlnu) a morčata. A chutnají lahodně, ale o tom zase třeba někdy příště. V Česku mají psi větší práva než děti. Praha stověžatá je městem pro psy!
Kdy bude Praha friendly?
Psi nejsou jediným důvodem, proč Prahu mnozí návštěvníci (i obyvatelé pochopitelně) považují za ne zrovna pohodlnou, útulnou a příjemnou k žití. Dalším je samozřejmě skutečnost, že Češi patří mezi poslední národy v Evropské unii v přijímání protikuřáckých zákonů, opatření na ochranu zdraví obyvatel (o tom také v některém z mých deníčků z loňského roku). A dalším důvodem je doprava ve městě.
Jeden příklad z Latinské Ameriky: V mexickém hlavním městě Ciudad de México, druhém největším městě na světě, stojí lístek do metra 2 pesa (3 koruny!). Dotované metro je přínosem tamní vlády k tomu, aby se v téměř devatenáctimiliónové metropoli dalo žít. Aby lidé raději nechali doma auto, nezhoršovali hektický provoz v ulicích a spalovali míň oxidu uhličitého. Naopak v Praze - kde budujeme metro pro lišky, zajíce a psy - stojí lístek 26 korun a mnoho lidí jízdou autem vlastně ušetří. Pak se ale divíme, že je Praha neprůjezdná.
Tento měsíc jsme slavnostně otevřeli další úsek podzemky a chválíme si, jak jsme s celým metrem od roku 1974, kdy bylo v Praze otevřeno, pohnuli. Nepohnuli jsme ale ani o krok s dalšími jeho aspekty, které se také vyvíjejí stejně jako celá společnost od onoho roku 1974. Například provozní doba: Větu: „Upozorňujeme cestující, že poslední vlak ve směru XY už odjel“, slyšíme už 34 let ve stále stejný čas, to je krátce po půlnoci. Dnes se ale v Praze žije mnohem intenzivněji a déle než v dobách hluboké normalizace. Praha je dnes už multikulturním městem, místem bohatého kulturního života, obchodu a cílem miliónů turistů ročně. Víte třeba, že v katalánské Barceloně jezdí metro v noci na sobotu do 2 hodin do rána, a v noci na neděli nepřetržitě? To se u nás asi nestane. To by nebylo v zájmu taxikářské mafie, kterou úřady hlavního města tolerují (podle mnohých i kryjí). Po půlnoci je taxi prostě jedinou šancí a nahrává tomu i nulová tolerance alkoholu u řidičů, i když v naprosté většině západních států Evropské unie se řidičům běžně povoluje 0,5 promile alkoholu, a nehod tam mají míň.
A k dopravě ve městě i poslední odstavec, tentokrát o tom, jak se vychází vstříc třeba fotbalovým fanouškům, a jak lze město učinit bezpečnějším. Například ve zmíněné Barceloně, po zápase tamního FC, bývají mimořádně posílené vlaky metra. Od stadionu jezdí do města jeden vlak za druhým. 90 tisíc fanoušků se rozplyne během několika málo desítek minut jak pára nad hrncem, navíc odjíždějí za přítomnosti bezpečnostních sil a pod dohledem bezpečnostních kamer. V italském Miláně, stadion San Siro sice nestojí vedle trasy metra, ale na konečné tramvaje. Tato konečná má ale místo běžné smyčky, smyčku s asi 15 kolejemi. Na nich stojí už před koncem zápasu prvních 15 tramvají, a další najíždějí vzápětí poté, co se místa uvolňují. Fanoušci odjíždějí v klidu, pohodě a bez komplikací pro dopravu. Proč to nezkusit také u nás, třeba po utkání české ligy? I když, ono to vlastně pro těch 30 platících možná není potřeba…
