Když jsem se před mnoha lety začal zajímat o Kolumbii, možná největší vliv na tom měl Gabriel García Márquez, slavný kolumbijský spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu. Během dalších let jsem ho pak začal označovat za nejvýznamnějšího šiřitele kolumbijské kultury a společnosti ve světě. Jeho díla učarovala milionům čtenářů na celém světě. Jsou to velmi silné příběhy, často označované za magický realismus, plné extrémů. Sám García Márquez mluví o své zemi jako o zemi extrémů a přemíry. "V Kolumbii je přemíra dobra i zla, lásky i nenávisti, něhy i násilí," říká. Toho všeho jsou jeho romány plné. A skutečně má z čeho čerpat: tisíciletá válka, masakry banánových společností, El Bogotazo, ozbrojený konflikt, drogové kartely a přitom všem úžasní lidé, kultura a úžasný životní náboj. Do Kolumbie se nelze nezamilovat. Přesto, že tam je všeho přemíra.
Jedinečnému spisovateli je dnes už přes 80. I kdybych si samozřejmě moc přál opak, nelze čekat, že ještě napíše mnoho dalších románů. Ty se ale v Kolumbii dějí dál a stále. Jakoby z jeho pera jsou například i příběhy kolumbijských rukojmích. A často pokračují i po jejich vlastním propuštění. Další takový román by se mohl klidně jmenovat: „Láska vyhasla v pralese“. Byl by o těch rukojmích, na které po celou dobu jejich mnohaletého zadržování v pralese čekali jejich manželé či manželky. Během těch dlouhých let se ale něco stalo. Láska vyhasla v pralese. Propuštěný rukojmí se dostává na svobodu, ale zakrátko od svého znovushledaného manžela/manželky odchází.
Takový je i příběh té nejslavnější z kolumbijských (potažmo i světových) rukojmích Ingrid Betancourtové. Celá Kolumbie si s údivem všimla, jak chladně se pozdravila se svým manželem Juanem Carlosem Lecomptem, když dorazila 2. července do Bogoty po oné mimořádné osvobozovací operaci kolumbijské armády. Další den Ingrid odletěla do Paříže. Juan Carlos Lecompte zůstal v Bogotě. Sám jsem ho v minulosti poznal při natáčení reportáží během únosu jeho manželky. Pár dní po onom chladném znovushledání s Ingrid a poté, co se jejich vztah stal v Kolumbii veřejným tématem, Juan Carlos sám přiznal v jednom rozhovoru pro list El Tiempo, že očekával „pevné, silné objetí, ale že se její láska k němu zřejmě v pralese vytratila“.
Co mohlo být důvodem? Zvěsti o jeho údajných vztazích, které v době únosu měl mít s jinými ženami? Takové nepodložené zvěsti a dohady mohou určitě napáchat mnoho zla. Navíc, manžel/manželka rukojmí/ho žije neustále pod bedlivým dohledem společnosti, která mapuje každý jeho krok, každé setkání s nějakou ženou/mužem. Všemu se může přisuzovat úplně jiná váha, protože on/ona je ten, kdo by podle veřejného mínění neměl zradit. Svou roli mohla sehrát i jiná skutečnost, zdůrazňovaná mnohými psychology, totiž, že únos pochopitelně zanechá obrovský citový dopad. City se v jeho důsledku mohou měnit. Sníme o někom a představujeme si někoho, jaký byl, když jsme ho viděli naposledy. Ovšem od té doby uplynula třeba spousta let. „Je to, jako když se díváte na film na DVD, a někdo dá na přehrávači pauzu“, říká Olga Lucía Gómez, ředitelka organizace Svobodná země, která pomáhá obětem únosů. „Někdo zastaví film a věnuje se něčemu úplně jinému. Pak se vrátí, chce vymáčknout pauzu a chce vidět pokračování téhož filmu. Po osvobození z únosu to už ale není pokračování stejného filmu. Ani pro osvobozeného ani pro jeho rodinu,“ dodává.
Ingrid Betancourtová zůstala v Paříži. V Kolumbii neměla zajištěnou bezpečnost. Teď si víc rozumí se svým bývalým prvním manželem, který žije v Paříži též. Ingrid tam má i svoje děti a do Paříže s ní cestovala i její matka. Její případ není jediný. Jeden z rukojmích, propuštěných FARC už letos v únoru, Jorge Eduardo Géchen se také rozešel se svou manželkou a dnes už žije s jinou ženou. „Odvedli mi muže a vrátili jiného“, říkala s velkým smutkem první žena Lucy.
Faktorů změn v citech může být hodně. Zvěsti a drby o tom, co se děje tady a tam. Nekonečné hodiny samoty a čas k revizi a přehodnocení každého aspektu toho či onoho vztahu. A také změna rolí. Osvobozený rukojmí se vrátí a třeba najde svoji ženu, dříve tichou a závislou, proměněnou ve schopnou vyjednavačku, ostřílenou na veřejnosti a zcela nezávislou a vůdčí osobnost.
Další mimořádný příběh je ten, který si prožila Clara Rojasová, bývalá kandidátka na kolumbijskou viceprezidentku a bývalá nejbližší spolupracovnice Ingrid Betancourtové, propuštěná počátkem letošního roku. Ta totiž po dvou letech v zajetí přišla do jiného stavu. (viz jeden z mých předchozích deníčků). Otcem je některý z partyzánů, o kterém Clara Rojasová dnes říká, že neví, kde je. Když bylo jejímu synovi 7 měsíců, partyzáni jí ho odebrali, protože se o něj v hlubokém pralese nemohli starat. Clara Rojasová se s ním setkala až po svém propuštění, když synovi byly téměř 4 roky.
A pak jsou také případy propuštěných rukojmích, kteří by se rádi vrátili ke svému milovanému protějšku, ale už to nejde. Jejich bývalý-á manžel/ka totiž už žije s někým jiným. To se stalo například jednomu z vojáků, osvobozených ve vojenské operaci společně s Ingrid Betancourtovou. A pak také politikovi Fernandu Araújovi, který si prožil v zajetí 6 let, dokázal z pralesa uprchnout a krátce poté ho prezident Uribe jmenoval ministrem zahraničí. Únosci FARC ho unesli krátce poté, co uzavřel svoje druhé manželství. Během únosu pak ale její vzkazy (ty v Kolumbii příbuzní posílají rukojmím prostřednictvím rozhlasového vysílání) ustaly. Až když se vrátil na svobodu, zjistil, že jeho bývalá žena už měla jiného manžela a s ním i malého syna.
Nelze očekávat, že by se podobné příběhy v Kolumbii přestaly dít. Stejně jako bohužel asi ještě hned neskončí utrpení dosud zadržovaných rukojmích. Alespoň ne v krátké době. Organizace FARC totiž v uplynulém týdnu vydala prohlášení, v němž informuje, že ani přes velké ztráty, které letos utrpěla, její ozbrojený boj neskončí a se současnou vládou prezidenta Uribeho k žádným vyjednáváním neusedne.
