Řečeno bez nadsázky a bez skrupulí pomalu završujeme pětiletku krizí. Začalo to na přelomu let 2007 a 2008 ve Spojených státech krizí hypoteční, která se následně přelila v krizi finanční a hospodářskou. Ta prohloubila zadlužení v Evropě a v další otočce se vrátila jako krize dluhová. V souvislosti s pomocí zadluženým zemím se začaly objevovat neshody mezi zeměmi eura i těmi, kteří jednotnou měnou neplatí. Připomeňme třeba demonstrativní slovenské „NE“ pomoci Řecku nebo české odmítnutí rozpočtového paktu. Co se to v té sjednocené Evropě, do které jsme ještě před deseti lety hleděli s nadějí a žebrali o vstup, děje? Nečeká náhodou unii další pětiletka pod heslem Vítězství euroskeptiků?
Až příliš často v poslední době slýcháme z televizních zpráv nebo čteme v novinách o útocích na typické evropské hodnoty a základní stavební kameny Evropské unie. Z Francie, ale i z Německa zaznívají hlasy, že by kvůli silnému přílivu přistěhovalců chtěli tak trochu přistřihnout křídla Schengenu a zavést na svých hranicích alespoň dočasně kontroly. Třeba Itálie podle kritiků svou vnější hranici nehlídá dostatečně. A tak je podle kritiků podobný razantní (dočasný) krok na místě. Jak dlouhé by mělo být ono dočasně, o tom raději nikdo nemluví. Dočasně může být třeba měsíc, ale jak asi všichni víme, třeba sovětská vojska v Československu byla dočasně třiadvacet let.
Prostor bez hranic – myšlenka starší než unie sama
Schengenský projekt volných hranic je starší než Evropská unie sama. První smlouva byla mezi Francií, Německem a trojicí zemí Beneluxu podepsána už v roce 1985, kontroly z hraničních přechodů uvnitř schengenského prostoru pak zmizely o desetiletí později. A právě tehdy se schengenský prostor stal jedním ze symbolů evropské integrace. Když se do něj tři roky od svého vstupu do unie mohla konečně začlenit i Česká republika, přivítali jsme to s nadšením. Konečně nějaký hmatatelný výsledek naší příslušnosti ke sjednocené Evropě. Konečně něco, z čeho může profitovat každý – od obchodníka, přes řidiče kamionu až po běžného turistu.
Úvahy o možném opětovném uzavření hranic tak nahánějí hrůzu. Dokážete si představit ony dlouhé fronty na hranicích při cestě za teplým italským mořem? A co teprve zdlouhavé kontroly kamionů pendlujících dnes a denně mezi jednotlivými státy Schengenu s nejrůznějším zbožím? Řidiči by se zase o něco víc zapotili, a jak znám obchodníky, čekání na hranicích, které by museli řidičům platit, by se zcela jistě promítlo do ceny zboží.
Avšak snaha o desintegraci se v Evropě začíná projevovat i jinde. Evropští politici – naposledy britský premiér David Cameron při setkání s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem – již otevřeně hovoří o tom, že by Evropa mohla být dvou i více rychlostní. Otázkou je, co by byla nejvyšší rychlost a co ty ostatní. Komu by se dařilo držet nejvyšší tempo a kdo by se jen pomalu plazil vzadu. Stále více se hovoří o tom, že by se k zemím, které se budou loudat šnečím tempem, mohl patřit i zakládající člen evropských společenství – Francie. Ale to pan prezident Hollande nejspíš ještě nechce slyšet.
Česko proti jednotě trhu
A podobně se chovají i další země Evropské unie. Česko chce rozbourat jednotu vnitřního trhu – jednoho z dalších výdobytků Evropské unie. Nejde o nic menšího než o snahou protlačit zákaz dovozu polských potravin. Levné potraviny od našich sousedů zkrátka v Česku nechceme. Faktem je, že si za to Poláci mohou tak trochu sami, jednotu trhu totiž sami lehce naťukli tím, že odmítli českým úřadům poskytnout informace o tom, ve kterých potravinách se vyskytla technická sůl. To je sice zcela jistě důvod k zamyšlení nad chováním našich sousedů, na druhou stranu česká odveta je asi trochu nepřiměřená. I když se polské potraviny do Česka dovezou, čeští spotřebitelé je přeci nemusí kupovat. Záleží jen a jen na jejich rozhodnutí, tak proč nenechat trh, ať si pomůže sám? Ne, my raději pěkně za tepla zaútočíme na další z klíčových evropských hodnot.
Evropský politik jako nepřátelský agent
Jednotná Evropa zkrátka začíná pomalu dostávat šrámy na mnoha frontách. Spekuluje se o možném vystoupení Řecka z eurozóny a možná i z celé Evropské unie, byť mělo být evropské společenství stabilizační kotvou. O tom, jak nás vlastně sjednocená Evropa a evropská politika příliš nezajímá, svědčí i slova jednoho českého europoslance: „Člověk si připadá jako nepřátelský agent, když vyzvídá na domácím ministerstvu, jakou má vlastně pozici, aby tu pozici mohl hájit.“
A tak je, zdá se, zcela na místě začít se po krizi dluhové bát také krize evropských hodnot, která by nakonec mohla celou myšlenku evropské integrace položit. I když se nejspíš shodneme na tom, že sjednocování Evropy tak trošku probíhá metodou pokus – omyl (ono hold není v Evropě zrovna moc lidí, kteří by měli s něčím podobným zkušenosti) a zdaleka není bez chyby, byla by škoda se této integrace zcela vzdát. Uvědomme si, že Evropa je dnes jen malým střípkem dynamicky se rozvíjejícího světa. Vždyť už i země, kterým říkáme rozvojové, rychle získávají na síle. Až ironicky zní, že pomoc Evropě při řešení dluhové krize nabízejí země BRICS, mezi které patří například Brazílie, Indie nebo Čína. Tyto země se derou o své místo na slunci světové politiky i ekonomiky a díky své velikosti by mohli malou osamocenou Českou republiku snadno převálcovat. A ostatní země Evropy by na tom mohly být podobně, pokud si včas neuvědomí, jak důležité je táhnout za jeden provaz a chránit společné evropské hodnoty a těžce získané výdobytky.
