Kocourkovské klání mezi státem a církví o katedrálu sv. Víta pokračuje. Protistrana samozřejmě vždy využije mimořádného opravného prostředku, který už je víceméně řádný. Tentokrát dovolání chystá církev, neboť kdo to jaktěživ slyšel, aby kostel byl státní. Nejsme přece ve Francii, kde na oltáři Notre-Dame světila heslo liberté - égalité - fraternité (plus vynález gilotiny) prostitutka.
Obecně vzato, vždyť ona taková katedrála vypadá docela dobře. Zvenku elegantní, reprezentativní, uvnitř tajemná a plná pokladů. Nebýt těch modliteb k Neviditelnému a učení pěkným způsobům, kterému prezidentovi by se nelíbila? Mít katedrálu se už v r. 1954 zachtělo hradnímu soudruhovi Zápotockému. Snad, aby si tam mohl zahrát na svou oblíbenou harmoniku. Jelikož měl neomezenou moc nad Československem a zároveň byl coby „předvoj dělnické třídy“ prvním Čechoslovákem, vydala mu jeho vláda nařízení, že jeho pražské hradní sídlo náleží „všemu československému lidu“. Ale protože katedrála, do té doby patřící sama sobě, neboli zapsaná v evidenci nemovitostí jako „Katolický metropolitní kostel sv. Víta“, sídlem soudruha Zápotockého nikdy nebyla, musel mu ji ještě nějaký přičinlivý podúředník přihrát. Stalo se tak o dva roky později, když soudruh vedoucí stavebního odboru hl. m. Prahy vymezil hranice „chráněné oblasti“ hradu tak šikovně, aby v ní uvízl veškerý majetek církve včetně svatovítské katedrály, dvou dalších kostelů (sv. Jiří a Všech svatých) a kaple sv. Anny. A podepsal se na to, čímž byla krádež sakrálních objektů podle tehdejších zvyklostí posvěcena.
Epocha všemocných soudruhů skončila, epocha šikovných hradních pánů ovšem pokračuje. Když se církev v r. 1992 o své kostely na Pražském hradě přihlásila, byla věc zprvu jasná. Vrátit, co bylo ukradeno, co bylo církevního, církvi. Zápisy v katastru nemovitostí mluvily jasnou řečí, nezákonnost odnětí byla nezpochybnitelná. I postkomunistické soudy ve věci určení vlastnického práva respektovaly fakta a v r. 1994 kostely církvi vrátily. Byl s tím srozuměn i pan prezident Havel, nechal si ovšem zahrát na strunu své marnivosti a jeho kancelář i Správa pražského hradu se proti vrácení objektů církvi posléze odvolaly. Začalo nedůstojné handrkování a fantazírování marxistických historiků o tom, že katedrála nebyla tak docela církevním majetkem, jelikož tam byli korunováni a pohřbíváni čeští králové, jsou tam uloženy korunovační klenoty a na dostavbu přispívali i obyčejní občané. Mohli bychom si položit otázku: na co přispívali? Na církevní stavbu s duchovním posláním? Nebo na symbol české státnosti (v c.k. monarchii)? I kdyby to tehdy byl onen státní symbol, byl by neoddělitelně spjat s duchovním posláním, s církevní povahou majetku, do něhož investovali. Na tom nemění nic, že později mnoho Čechů na svou víru z těch či oněch příčin rezignovalo. I tak je to naše dědictví po nás samých. Zdědíme-li obraz světce, nemůžeme ho přemalovávat na kubistické zátiší.
Křišťálově průzračný juristický problém se po roce 1994 pod politickými vlivy proměnil v nechutnou anabázi utloukání pravdy mocenskými klacky. Poslední verdikt pražského městského soudu (toho samého, který ještě v r. 2006 rozhodl, že chrám patří církvi) je toho zářným dokladem: naopak prý zase platí komunistické nařízení z r. 1954, že chrám je majetkem „všeho československého lidu“. Toto rozhodnutí je ovšem papouškováním právního názoru Nejvyššího soudu, který v lednu 2007 vydal soudce a dřívější člen KSČ František Ištvánek. Ten je samozřejmě vládnímu nařízení své partaje věrný až za hrob. Horší je, že s ním cílevědomě straší proto, že cítí, jak by majetnictví katedrály bylo libé současnému hradnímu vládci. Libé, aby se tam Václav Klaus cítil jako „ve svém", mohl ovlivňovat, co se tam bude či nebude dít a co tam kdo bude či nebude říkat. A zvláště libé, aby se před nevěřícími poddanými ukázal jako jedině správný osvícený panovník.
Neměl by ovšem zapomenout, že dá-li komunistům za pravdu, že svatovítská katedrála je majetkem „československého lidu“, pak se o ni bude ještě muset podělit s bratry Slováky. Může se také stát, že slovenští „tmáři“ svou třetinu katedrály ponechají církvi. Zásadový prezident nepochybně bude riskovat mezinárodní konflikt.
